LOUČENÍ

LOUČENÍ
Chodím se loučit s domovem štítů, lesů a potoků, s příšernou krásou strží, svých lásek, s bohatstvím luk a s vůní pasek. Uzřím je opět do dne a do roku? Uvidím štíty, ametysty, zasazené v nebes platině, roklí svatyně, kam jenom zrak vniknout se odváží, kde staleté smrky ční na stráži na hradbách skal? Prožiji zas chvíle svaté, uvidím štíty růžovět v západu a z rána jak krystaly zlaté tyčit se na obzoru a před nimi, celý kraj, jedinou zahradu, nezavřenou na závoru? Uslyším šumění lesa, tajemnou škebli, jež proroctví věků tajítají, a najdu zas květy, jež poklady otvírají? Zdali k mým spánkům ticho důvěrné 72 zase tak přilne žhavé a silné? Čím si zasloužím krásu tu uzřít znovu, až po ní zatoužím, milenka po objetí milencovu? * Jen týden již – a zase dlouhá zima a města shon a třes – a tady les i s pohádkama svýma zapadne v tiš. Když odcházím, a duše má se leká té proměny, vím, přítel – les zde věrně na mne čeká a bez změny. * 73 A ještě číši vzduchu, vůní napěněnou, a ještě závan větru na krev rozprouděnou! A ještě polibek paprsků do klína, kde hořec ustlal si a usíná. Směr náruč rozpjatá si razí za zrakem, jenž mlhou zaclání se v závrati. Již světla na trati jsou rozžata, vlak v dálku uhání. 74