ZEMĚ

Marie Calma

ZEMĚ
Šumí to větvemi, plnými nasládlé vůně, o dechu země, která se probudila s tisíci záchvěvy životů v lůně, v starosti, aby je do krásy porodila. Bojí se větru a hrozivých mračen, z nichž temně bouře se ozývá, bojí se ničivé zkázy, v tisíci bolestech svíjí se země, když blesk jí bičuje doly a srázy. Větvemi stromů ruce své rozpíná, přívaly potoků v slzách se rozplývá, hory v šik staví k záchraně údolí, před zraky blesků v mlhu je zahalí. V slzách se probouzí, rosou jich omývá zdeptaná stébla, živá i neživá; k slunci se modlí o jejich vzkříšení, k mrakům se modlí o větru ztišení. V pohodě dne, když pohlédne do dáli, v sílu se promění, která zas napřímí všechny, kdo bouři šťastně s ní přestáli. 12