TRAVNATÁ CESTA

Marie Calma

TRAVNATÁ CESTA
Travnatá lesní cesta, k výšinám jež spěje, tak vede mne jak dlaň, když příslibem se chvěje. Pod stiskem kroků mých, jak opírám se o ni, bohaté slzy s řas svých trav a metlic roní, jež střádá si, by slunce mělo čím se opít, až svoje paprsky v klín její přijde ztopit. V modř hořce rozkvetla a fialový oblak prostřely vrbice, vřes, jetelina, bodlák do ramen, vztažených k výšinám, jako v touze. Jde vzhůru bez dechu a odpočine pouzepouze, když potok přerve ji, jenž s hůry vzkaz jí nese od sester, zbloudilých na skalním svahu v lese. Skřek sojky zapad sem a srnka přesmykla se; veverka – rudý blesk – na větvi zamihla se a zamlaskla; jí holub odpověděl ze skal a datel ozval se, jak zobákem by tleskal. A cesta úží se v prst ze sevřené dlaně, vybíhá k mýtinám v houšť trav, usedá na ně a nechce dál. V té kráse prodlet chce a zůstatzůstat, v ní rozplynout se, zmizet, s tajem srůstat! 34 I já teď usedám u cesty prameniště v pohledu k výšinám i v lidské mraveniště, jež zvuky z daleka tajemno ticha ruší. Jej míjím, do krásy se vpíjím celou duší – a duše křídla svá v lehkosti vzduchu zvedá v pocitu bezpečí, jejž žádný člověk nedá. 35