MĚSÍČNÍ NOC

Marie Calma

MĚSÍČNÍ NOC
Paprsek bílý víčka protíná, jak s hůry ke mně splývá jasnou prouhou; šíp vzpomínek se v srdce zatíná, jež najednou se plní zase touhou. Zas voní země, jako voněla, když srdce samo jedním z květů bylo, zas svítí moje cesta do běla, jak měsíční ji světlo prosvětlilo, když kouzlem propadlo se do houští, kde chladná rosa teplo rozpouští, jež zbylo z dne. Zas světím půlnoc tu tak pohansky, jak žhavá poledne, a ponořena v její temnotu se chvěji. Chvěji se. Hlas vzpomínek tak zpřítomněl, že není minula. Je všechno blízké, léta zhynula, však chvíle žijí. Žijí chvíle mé, okamžik, z přadena snů utkaný, slib bílých dálek, na zem seslaný, by pohled mi a slova připomněl. Kdo tak se díval do snů očí mých? Zda pohledem mně všechno pověděl, 24 co zlíbat lze jen se rtů zavřených? – Ten bílý pel na cestách tajemných, jenž plnil moje sny a náruč mou, ta něha očí, smrtí zastřených, jež, otevřeny, hasly přede mnou, dnes opět hledí na mne jasnou tmou, paprskem bílým, nocí tajemnou. 25