V PŘÍRODĚ

Marie Calma

V PŘÍRODĚ
Písnička na rtech tady ztichnout musí, kde rozehrán je les se svými taji, kde vítr hraje jako na šalmaji v napiatých stéblech a v dutinách kory, kde větve rozhoupány, bez opory na nástrojích svých snětí lesu hrají tu melodii, při níž květy zrají a hmyz a motýli dech pelu ssají a při níž míza, která silou vládne, z kořenů k vrcholkům se proudem leje a v plodech lesa opojivě sládne. Přírody věčná melodie tvůrčí, jež z podzemí k životu dobývá se, v pramenů nitkách tichým smíchem zurčí, životů požehnáním dotýká se, by klíčili a zráliklíčily a zrály v její kráse. Člověka píseň tady zmlknout musí; takové touhy nemá ve svém hlase, jež věčnu radosti by rovnala se. Chce tvořit, žít – a bázní jen se dusí, chce milovat – a trhá cit v chvil zdobu a nestačí s ním od zrození k hrobu. 16 V přírodě láska má svůj tvůrčí účel, nic pro chvíli se neděje a pro zmar, v ní žádný život marně nevypučel a zimám podlehnuv, vstal zase do jar o lásku zápase a o píď půdy vlastní. Jen lidé nedovedou být tak šťastni, za zimy věřit v příchod jara jistě, ve věčnu touhy hledat útočiště a s hymnou přírody se spojit notou lidskou děkovnou, radostnou a nesobeckou. 17