ZELENÉ ŠERO

ZELENÉ ŠERO
Les chce být samoten; když stín jej pronikáproniká, vyhání chodce ven s pospěchem klíčníka, jenž prostál celý den a je již unaven a usnul by tak rád, do ticha ponořen. Úsměv mu z rysů prch, vzpomněl si na běsy, spleť větví proměnil v zelené závěsy, spustil je hluboko do cest a do strží, celý les zelených stínů je nádrží. Kdo se v ní vykoupe, moc jeho okusí, zelené šero se tíhou mu zavěsí na šíj a na paty, spoutá ho únavou, zelených závějí soumračnou záplavou. Kdo před ním neprchne, do snů si ponese to šero zelené, rozvláté po lese, strašidlo vývratů u kmenů na stráži, v nichž děs se zbabělou úzkostí odráží. Kdo před ním neprchne,mátohouneprchne, mátohou stane se, utone v bezbřehém smutečním pralese, v tom šeru zeleném, v náručí proradném, hořkém jak lásky smrt, jak smutek bezedném. 56 * * * Zelené šero, kam stíny tvé napadly, je plno zlých duchů se smutku chapadly, jsou pitvorné obrysy postav plíživých, je zmrtvýchvstání vzpomínek tíživých. Je to černá hodinka lesa, jenž šera se bojí, v nějž klesá, a zoufale čeká, až na nebesa vypluje měsíc s hvězdnými roji, až slunce noci bledým svým přísvitem zakreslí pohádky v jeho prostory, prosvítí větve, projde se pažitem kročeji ticha, plného pokory. Zelené šero, v němž krok tichne na mechu, lupiči světla a volného výdechu, otvíráš výhledy v tajemné oblasti, v splývání se smrtí, v zoufalství propasti. 57