LES ZPÍVÁ – – –

LES ZPÍVÁ – – –
Jak nádherně les mi zpívá, když zeleným pohledem do mých očí se dívá, když snědá pleť borovic v západu růžoví, když lem jeho vrcholků znachoví jak milovaná líbaná tvář! Jásavá je píseň lesa, když slunce monstrancí nad ním se zvedá, tichá jak rozkoše vzdech, když do šera klesá, v něž dívá se luny tvář bledá. Je tišší a hlubší než dech, je sladší než šepot milenců, než zvuk praskajících pupenců, jež zotvíral žár. Zní rytmem tanečním, když z mlhy a par postavy uvité sunou se mýtinou, zelenou hladinou. Zní jiter nadějí, když hnízda se otvírají a větve v rytmu kolébavém snaží se nebe se zachytit a věnčí se paprsků zlatohlavem. [22] Les zpívá a zpívá, vyznává lásku rovinám širým, jež po něm teskní, zpívá a zpívá vývratům sirým, v nichž vítr běsní. Zpívá i mrakům i srdcím bez domovů i veselou píseň šťastných lovů. Zpívá rose přípitek ranní, když stéblo stéblu ji nese, zpívá mohutný chorál zrání o jitřním svatebním plese. Zpívá jezerům do modrých snů hlubin, zpívá břehům, kam slunce se sneslo, v západu ztracený, zářivý rubín. A když všechno do spánku klesá, ještě zní do ticha, do noci, do snů kouzelná píseň bdícího lesa. 23