POUČENÍ

POUČENÍ
Jedle nad srázem, s korunou k výši vypjatou, větry česanou a sněhem zavátou, učila’s mne s výše se dívat bez závrati! Potoku bystrý, jehož stopa v kapradí se tratí, učil’s mne, nebýt vodou stojatou! Všechny květy, jež na lukách zkvetly a na souvrati, krásu mne učily milovat, do krásy zráti. Úsměvu učil mne pruh nebe rozklenutý, příbojem všedna nedotknutý. Nesl mně paprsek naděje v soumraku, do přítmí všednosti byl poslem zázraku. Milovat život učily nových životů zrody; hory, jak vytrvat v mraku a nebát se nepohody. Domovem, školou a vlastí mojí byla mi krása po Tatrách rozsetá, naděje zdrojem, lékem, jenž hojí, jaro, jež sytě tam rozkvétá. 60 Modlit mne učila zrosená rána – slunci se kořící zrající plody. Příroda, do rájů pozemských brána, vedla mne radostně v života hody. Do síly rostla jsem v samotě její, domovem v širé oblasti krásy, bytost, jež k všemu kol rodně se hlásí, a hymnu polední lesy když pějí, zpívá si děkovné písně své prosté o krásách, kterými sílí a roste. 61