NAD HORAMA

Marie Calma

NAD HORAMA
Ej, jednou tudy pojedu – kdy to bude? Celý kraj bude zasazen v slunci, jak ve zlatě, oblak-radost uchopí opratě, lesy hluboké, jak nikdo vítat neumí, na pozdrav zašumí; pošlou mi vůni svých pasek, rozdychtění všech lásek, jež v stínu jejich se počaly. Girlandy květů vyšplhají se na skály, oblaka znachoví, kroky, neslyšné v mechoví, vstříc mi poletí. A já, radostna, pojedu vysoko nad nimi, neviditelná v obručí krásy, budu objímat lokty nahými vše, co se ke mně hlásí, budu sama lesem a pasekou vrbicí posetou. Budu sama potokem, jenž letem přes balvany si neublíží, 5 mrakem, který v hlubinách se shlíží, vichrem, který všechny kouty prošlehá a na noc ulehá v strže, ke krotkému snu. Neodvislá od nocí, dnů, od let, jež míjejí, v prasílu zapadnu, kterou rody se zpíjejí. Ej, z prostoru bez hranic ke kusu té země, jenž zblízka i z dálky mluvíval ke mně, snesu se, splynu, roztaji v něm a on ve mně. 6