NAD HORAMA
Ej, jednou tudy pojedu –
kdy to bude?
Celý kraj bude zasazen v slunci,
jak ve zlatě,
oblak-radost uchopí opratě,
lesy hluboké, jak nikdo vítat neumí,
na pozdrav zašumí;
pošlou mi vůni svých pasek,
rozdychtění všech lásek,
jež v stínu jejich se počaly.
Girlandy květů vyšplhají se na skály,
oblaka znachoví,
kroky, neslyšné v mechoví,
vstříc mi poletí.
A já, radostna, pojedu vysoko nad nimi,
neviditelná v obručí krásy,
budu objímat lokty nahými
vše, co se ke mně hlásí,
budu sama lesem a pasekou
vrbicí posetou.
Budu sama potokem,
jenž letem přes balvany si neublíží,
5
mrakem, který v hlubinách se shlíží,
vichrem, který všechny kouty prošlehá
a na noc ulehá
v strže, ke krotkému snu.
Neodvislá od nocí, dnů,
od let, jež míjejí,
v prasílu zapadnu,
kterou rody se zpíjejí.
Ej, z prostoru bez hranic
ke kusu té země,
jenž zblízka i z dálky mluvíval ke mně,
snesu se, splynu, roztaji v něm
a on ve mně.
6