NA LESNÍCH CESTÁCH

Marie Calma

NA LESNÍCH CESTÁCH
Na lesních cestách tiše je a svatě; vzpomínky, zasazené v modř a v zlatě, jsou tady se mnou; odevšad se dívá mých kouzelných snů sytá náplň živá a všechno, co kdy tady pro mne zkvetlo, se proměnilo v požehnání světlo, by nad života temnem zvítězilo. Zde bohatě mé srdce v kráse žilo, a zemská přitáhnout když chtěla tíha, na obrys štítů zřela jsem, jak zdvihá prst k výšinám, v nichž všechno rozplývá se – a jiný obrys v prostoru a čase v těch výšinách, kde kvete sníh a protěž, nabývá zklamání a žalu přítěž. Neb člověka když velká touha schvátí po kráse, zasazené v nepřehlednu, svou bolest nechá dole na úpatí, neb se srázu ji vrhne hlubin ke dnu a netělesný, ničím nezatížen, na křídlech krásy do prostoru zdvižen s ní splývá silou, která žitím vládne. I bolest prožitá tou silou sládne. 13 O květu usmíření výšky vědí; po návratu z nich, jako po zpovědi je duši lidské. Člověk, jeho žaly, měřeny s výšek – v neurčito zmalí, neb tam, kde věčnu poznání se blíží – nic nezatíží již a neublíží. 14