MĚSÍČNÍ NOC
Paprsek bílý víčka protíná,
jak s hůry ke mně splývá jasnou prouhou;
šíp vzpomínek se v srdce zatíná,
jež najednou se plní zase touhou.
Zas voní země, jako voněla,
když srdce samo jedním z květů bylo,
zas svítí moje cesta do běla,
jak měsíční ji světlo prosvětlilo,
když kouzlem propadlo se do houští,
kde chladná rosa teplo rozpouští,
jež zbylo z dne. Zas světím půlnoc tu
tak pohansky, jak žhavá poledne,
a ponořena v její temnotu
se chvěji. Chvěji se. Hlas vzpomínek
tak zpřítomněl, že není minula.
Je všechno blízké, léta zhynula,
však chvíle žijí. Žijí chvíle mé,
okamžik, z přadena snů utkaný,
slib bílých dálek, na zem seslaný,
by pohled mi a slova připomněl.
Kdo tak se díval do snů očí mých?
Zda pohledem mně všechno pověděl,
24
co zlíbat lze jen se rtů zavřených? –
Ten bílý pel na cestách tajemných,
jenž plnil moje sny a náruč mou,
ta něha očí, smrtí zastřených,
jež, otevřeny, hasly přede mnou,
dnes opět hledí na mne jasnou tmou,
paprskem bílým, nocí tajemnou.
25