OBJETÍ
Jak se vše v přírodě k sobě vine
v přilnutí jednoho objetí!
Potok k svým břehům, než cestu mine,
již s výše v údolí přeletí,
kořenů hadi k skalnatým tesům,
modříny k smrkům, vrbice k vřesům,
do korun vítr, zpívaje lesům.
Porosty slabé ke kmenům stromů,
balvany v průrvy strží a lomů,
jak jistě stoupají k nebeské modři
obrysy štítů, jehlany obří,
sníh, když se zachytí bělostí nevinnou,
než v dol se rozplyne mohutnou lavinou.
V přilnutí pokorném všechno se rodí, tlí,
z příkazu přírody stopu svou zakreslí,
kde růsti určeno. Pelem se rozmnoží,
k slunci se vytáhne, rosou se osvěží,
na křídlech motýlích v svatebním veselí
za hudby větru v krásu se rozvíjí,
nektarem vůně ke křtu si připíjí.
18
V jediném objetí, bouře když krásu rvou,
silnější slabším na pomoc spěchají,
skály jsou lesům, les porostu oporou,
strž hrobem, jenž své tajemství utají
až do dne vzkříšení, kdy holé vývraty,
jež svými kořeny do prázdna sahaly,
novými životy do krásy zahalí.
19