Mám cestu v lese, na ni chodím snívat.
Mám cestu v lese, na ni chodím snívat.
Je měkká mechem, pryskyřicí voní,
jež tryská studánkami z kory sosen
a v praménkách ji vidět volně splývat
jak slzy, které oči jejich roní
do slunce zahleděny. Věčně zrosen
tam travnatý je břeh a barevnými
jak sklíčky hleděla by božstva na zem,
tak pestrou duhou nad skalnatým srázem
vykvetly květy tvary broušenými.
Rudými ústy vábí maliní
a kámen obalený zimostrázem
nestárne lety. Jak když ojíní
příroda dílo svoje časným mrazem,
tak cesta moje ránem orosena
se leskne stříbrně. Jdu opojena
v mrákotách vůně svojí cestou lesní
a skutečnost tak s pohádkou mi splývá,
že nevím, bloudíc tam, zda duše nesní
jen jednu z vteřin, které štěstí tvoří. –
A jdu a sním. Den hasne unaven,
již slunce krvavě se v zeleň boří
luk širých, mizí, již je zaplaven
kraj šerem důvěrným, již cesta má
jen matným pruhem zdá se. Děsu chvat
mne přepad v temnu; zrakem ruka má
teď stává se, bystrostí její hmat –
a z krásy cesty, kterou pohltil
den odcházeje, jenom tucha zbyla
a ševel hlasů, jenž se zachytil
ve větvích stromů. Bázně ve mně není
však žádné. Jak by cesta rukou byla,
jež bez úrazu vede přes kamení
a do zahrady branku otevírá.
13
Jdu k domu. Vlídný jeho úsměv bílý
i nocí září. Před brankou tam temnou
zůstala cesta má i opojení.
Však duši mou to bázní neomýlí,
vždyť vím, že jednou někdo srdci milý
v ten tichý domek bílý vejde se mnou.
14