Písně moderní Markétky (1923)

Marie Calma

Diplomatická verze Ediční verze
MARIE CALMA: PÍSNĚ MODERNÍ MARKÉTKY
[1] KNIHY ZVONU. – KNIHA 45. POŘÁDÁ FR. S. PROCHÁZKA – TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[2] MARIE CALMA
PÍSNĚ
MODERNÍ
MARKÉTKY
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ UNIE A. S. 1923
[3] I.
PŘED PŘÍCHODEM FAUSTA
„Má touha kormidla se zmocnila...“
[5]
Až přijde? Nejdřív na to se dnes ptám, Až přijde? Nejdřív na to se dnes ptám,
 čím být mu chci, co vše mu přichystám, by doznat musel, nad mou láskou žasna, že jinak jsem, než všechny ženy krásná. A přijde-li, zda touze nevyhovím, se zeptat, dřív než zeptá se, mu povím o lásce své a o tajemnu jejím – a chudou, vím, se před ním neobjevím. 7
Ať přijde v slunci, velký jako Bůh, Ať přijde v slunci, velký jako Bůh,
 jak hoch však prostý ve svém roztoužení! Ať vším je mi, čím dětství býval druh, hry, písně, první vážné rozesnění! I bolest přijmu, jen když nepromění mou touhu po něm v bázeň, a v můj sluch, jenž napiat, po ozvěně pátrá steré, zvuk všedních slov se k nitru neprodere. Ať život, který předehrou byl dosud k příchodu jeho, velkou nadějí se naplní, že nespojí mne osud s pravšedním mužem. Stokrát raději ať červánky mé touhy v smutku zblednou, než abych musela si říci jednou, že ten, jenž bohatství mé něhy přijal, by v odpověď mně slova lásky všeptal, na cestu k duši mé se citem neptal a milován jsa, jenom pomiloval. Co rok strom kvete. Já jen jedenkrát v jediné lásce budu kvést i zrát. A chtěla bych, než jaro se mi ztratí, úsměvy jeho létu nastřádati, bych mohla pak, až třeba bude vracet, co přijato, jen ryzím zlatem splácet. 8
Jenom ať třtinou není! Silný prut, Jenom ať třtinou není! Silný prut,
 jejž ohnout ani zlomit nelze snadno; buď vodou, kterou dohlédnout lze na dno, neb proudem dravým, jen ne mělčinou, kde nehybně si dříme bahna rmut. Ať vyznává zlo nebo dobro zjevně, však sílu má být štěstí příčinou, bych za ním jdouc, si vykročila zpěvně a k nebesům neb peklu došla pevně, ne v očistec. Slabostí nedotknut když z výše zrodí se, neb ze hlubin, ať odvážný je v duši, nejen zjevně. Spíš ďábel sám než matný jeho stín. 9
Vstát musela jsem – jít. Má cesta cíl? Vstát musela jsem – jít. Má cesta cíl?
 Jsem vidoucí a nevědoucí přece, neb vidím ráno, cesty žlutý jíl, jež úvozem se sklání k tiché řece, hrst máků v obilí, proud kopretin i širou zeleň luk, však netuším, proč právě nyní třeba bylo vstát a prodírat se z rána ořeším po cestě jílové. – Z mlh duše vstává jak louka z par. Je sama loukou teď, jak pod dojmem té krásy rozehrává úžasu stupnici. Již odpověď na ospalost svou ranní neshledává. Cíl bližším zas se jeví, přiblížit se k němu když jen krásou možno je. Teď vím i vidím! Nelze ublížit nikomu srdcem, které plno je i slz i úsměvů. Má cesta cíl, když vede ke kráse! Co na tom, jíl že střevíčků se dotek? Ve zraku jen úžas mám a cítím, velký dar ta louka pro mne má, jež z ranních par teď vstala právě jako v zázraku. 10
Sen divný zdál se mi. Pláň široká Sen divný zdál se mi. Pláň široká
 jak bezútěšný život klenula se do dálek neznámých. A s vysoka v tok řeky, která šedě vinula se svým korytem jak flory smuteční na těle zchřadlém, ptáci skuteční jak terče ohnivé se zrcadlili; v chřest křídel jejich z dálek vlci vyli svou píseň hladovou. A já tam sama jsem ocitla se s bázní, že ta tlama příšerné pouště zhltne mne, neb ptáci mne uklovou, v šeď řeky, jež se ztrácí v písčině nezměrné, mne odhodí. Než zvlídněl kraj, zmalela písčina a já se ocitnula na lodi, jež do dálky svou plavbu počíná. Má touha kormidla se zmocnila a plachet přání, lana napiala se vůlí mou, na stožár vypiala se vlajka naděje a honila se s větrem o závod. A divý proud mne unášel, jež nyní vtělena jsem byla v loď a v hybné její síly. V šeď řeky vplula barva zelená a vlny ústy ptaly se, kam plout by měly se mnou, za jakými cíli mnou, lodí, hladina je dělena? A boky mé se noří v hladinu jak v silnou náruč, která v přilnutí v nezměrné slasti tělo rozdrtí a vlnám sděluje svou novinu kormidlo-touha, vlajka-naděje 11 a vůle, lano v uzly napiaténapiaté, i plachty, sluncem přání vyhřáté. „Ať loď má tvými břehy dospěje, jež odříkání vedou hladinouhladinou, až tam, kde jiné řeky ústí tok, jež tvé by nezadala hlubinou, a jenom moře bylo její sok!“ Tím skončil sen – a byl-li k užitku, budoucnost ukáže. Dnes jako v snách však chodím, plna ještě požitku z té plavby úžasné, kdy lodní bok jak tělo mé se neslo na vlnách. 12
Mám cestu v lese, na ni chodím snívat. Mám cestu v lese, na ni chodím snívat.
 Je měkká mechem, pryskyřicí voní, jež tryská studánkami z kory sosen a v praménkách ji vidět volně splývat jak slzy, které oči jejich roní do slunce zahleděny. Věčně zrosen tam travnatý je břeh a barevnými jak sklíčky hleděla by božstva na zem, tak pestrou duhou nad skalnatým srázem vykvetly květy tvary broušenými. Rudými ústy vábí maliní a kámen obalený zimostrázem nestárne lety. Jak když ojíní příroda dílo svoje časným mrazem, tak cesta moje ránem orosena se leskne stříbrně. Jdu opojena v mrákotách vůně svojí cestou lesní a skutečnost tak s pohádkou mi splývá, že nevím, bloudíc tam, zda duše nesní jen jednu z vteřin, které štěstí tvoří. – A jdu a sním. Den hasne unaven, již slunce krvavě se v zeleň boří luk širých, mizí, již je zaplaven kraj šerem důvěrným, již cesta má jen matným pruhem zdá se. Děsu chvat mne přepad v temnu; zrakem ruka má teď stává se, bystrostí její hmat – a z krásy cesty, kterou pohltil den odcházeje, jenom tucha zbyla a ševel hlasů, jenž se zachytil ve větvích stromů. Bázně ve mně není však žádné. Jak by cesta rukou byla, jež bez úrazu vede přes kamení a do zahrady branku otevírá. 13 Jdu k domu. Vlídný jeho úsměv bílý i nocí září. Před brankou tam temnou zůstala cesta má i opojení. Však duši mou to bázní neomýlí, vždyť vím, že jednou někdo srdci milý v ten tichý domek bílý vejde se mnou. 14
Lákají cíle – láká umění... Lákají cíle – láká umění...
 O sterých možnostech se duši zdává; a v spleti křižovatek jedna pravá jen cesta bude, jedno splnění vše přiblíží, co štěstí k dobru dává. Z praménku dětství říčka je teď hravá, jež touží v proudy k mořím ve chvění a břehům o svých touhách našeptává. A z daleké té cesty když se vrací svou unavena poutí přes kamení oklikou ke mně zas, že vyplnění zde bylo, myslí, ve světě že ztrácí svou tichou radost, tiché roztoužení. Pak sedám, ruce v klínu, v zamyšlení a při všem, co kdy duše utrácí, když z širých dálek představy si nosí, sen jediný se z mysli neztrácí a přichází, když duše na modlení o vyplnění svojí tužby prosí. Být ženou-milenkou a býti matkou, představa, pro niž věří ve spasení, tak nebes odměnou se zdá být sladkou, když všední připadá, i když se vratkou zdá štěstí být. Vždyť přání, které nosí v své hloubi duše má – za jedno prosí: Dej velkou milenkou mi být a vzácnou matkou! 15
Má zahrado, v své bílé závoje Má zahrado, v své bílé závoje
 jež zhalena jsi květů rozvátých, svic na kaštanech rudě rozžatých a kouzelné své mísíš nápoje ze steré vůně, proč dnes ve svatých tvých loktech neklidno a teskno je? Proč zdá se, za zdí tou, kde dávno ztich shon ulic rychlých kroků ohlasem, že tajemna je víc, než ve větvích i volnosti – a zde že vězněm jsem, jenž odsouzen, by nezřel širý svět tam venku, volný neuslyšel smích a novým nezachvěl se úžasem a že by opilci měl závidět, když nocí jde na nohou nejistých volnější mne, jenž pouhým vězněm jsem. Což odkvetu-li jednou za zdí tou jen pod tvých věrných větví dohledem a všechno zůstane mi pohádkou tam venku, věčnou touhou, pohledem by kdos mne zlíbal, tichou samotou se prošel? – Přijde-li však slavný den a kdosi zastaví se na prahu, by na tvou krásu hleděl oslněn – ať vejde, říci měj pak odvahu. 16
A v život můj stín osudově zasáh... A v život můj stín osudově zasáh...
 K domovu jdu, ve spleti utišených již ulic a stín stále je mi v patách, až srdce bázní bije, přikrčený když ke zdi domu, na plot nastrčený ohrady pusté, představ vyplašených mne spletí neústupně doprovází. Tu náhle duše spíš než sluch můj slyší zvuk blížících se kroků. Dále jít, neb k domům přikrčit se, kde to čiší cizotou chladných zdí, jež povědít neumí – vejdi? Zda to nepřichází tam nový nepřítel? Mne bázeň dvojí teď zmocňuje se, ve zmatek se pojí, že nevím již, zda víc mne bázní mrazí ze stínu, který snad mne v temno srazí, či neznámého tak se duše bojí? Stín poskočil a s chodcem, jenž mi kynul mou vida bázeň, náhle v jedno splynul. Tak muž i stín teď v jedno spojeni stanuli při mně nocí zhaleni. A nevím již, zda chtěla jsem, by minul mne muž i stín, neb k sobě by mne vinul. Co oči vyslovily, mohu znát? Vím jen, stín zmizel hbitě, chodec zbled, chtěl promluvit a v řeči své se mát, chtěl odejít a jíti nedoved. Tak jdeme mlčky... Proč? Kdo z nás se ptát by mohl? Krásné noci teprve teď všímám si a hvězdy vidím plát tak sytou září v žití po prvé. Sem vejdi – pohybem chce ruka zvát, 17 když ku brance se ve zdi vztahuje a v stisku cítí – není cizincem ten muž, jenž do noci se vzdaluje. 18
Stín přešel pokojem, stín záhady Stín přešel pokojem, stín záhady
 budoucna mého. Dnes mne neleká; již ztřeštěné znám jeho nápady a důvěra má více nečeká, než co dát mohou jeho nálady. Dnes dvorně kloní se mi, chocholem jak pernatým by práh můj zametalzametal, a pochlubit se přišel obolem svých laskavostí. Zase rozpoutal svých slibů příval, v zahradu mne zval a říkal, že tam Faust co nevidět se dostaví, že pustinou mu svět bez lásky mé. A sliby jeho stery já přijímám jak květin vonný dech a vím, že úsměv v koutku na ústech se usadil, když šeptám: Podvečery, jak miluji vás, hrozny akátové, jasmínu hradby! Dětství vzpomínám dnes svého; kdysi hájky modřínové že k štěstí stačily, že všechen jas, jejž lačně ruce urvat sobě chtěly, pár bylo zlatookých sedmikrás. A cítím, radost, kterou děti měly kdys spokojeny sedmikrásou pouhou, že nahrazena jedinou je touhou – v háj modřínový dát se pěšinami a tam, kde druhdy dětskými jen hrami jsme hýřily, s radostnou láskou svojí teď vejít, spolu jen a nikdy sami. Stín kolem mne se točí – čarovat jako by chtěl a jak by v této noci mně mohl lásku Fausta darovat. 19 Než nechci přijmout ze stínu ji moci a svěcenou jak vodou – šťastným smíchem své jizby kouty kropím, nakláním se, bych zřela stín, jak na okenní římse již mizí, jak pták, polekaný víchem. A volám za ním, který nad horama již mračen vznáší se, že nehanbím se v zahradu Fausta přičarovat sama. 20
Na Fausta čekám; se mnou čeká dům Na Fausta čekám; se mnou čeká dům
 i zahrada. Je ticho důvěrné pod bezovými keři. Mušky dotěrné ulehly k spánku, jasno k nebesům za mračna vzlétlo. Branka otevřená zve vlídně dál, jak ruka natažená ke stisku přátelsky se stezka vine. A za vteřinou vteřina jak plyne, již touha všechny sítě rozestlala, vstříc brankou vyšla, na cestu se dala, do ulic, pochybností zasažena, zda přijde Faust, či v šeru branku mine? Již tma je skorem... kroky... Dlouhý stín se přes zeď přehoup, zlodějsky se krade v měsíčním svitu, nahlížeje všade pod větve stromů, listí do hlubin a jako ptačí srdce rozechví, když v noci výr se snese do větví, tak v srdce mé se bázeň chladem klade. Než blíže kroky znějí – únavou přivřená branka v šíř se otevírá a vyplňuje Fausta postavou. Stín prchá zaplašen, s ním vše, co svírá mne ještě obavou. Vstříc hosti pospíchám, jenž chvíli zmaten stanul, v pochybnosti, zda vejít má a zdali jej svou ctností Markétka ze zahrady nevyhostí. Již u něho jsem, ani nedýchám jsouc vědoma si, že mé nevinnosti teď příkaz je – dát něhu, co jí mámmám, s pokornou krásou nejdražšímu hosti. 21 Faust dojat je, mnou, domem, zahradou, jež čekaly, by pohostily jejjej, a že sem vešel chudchud, mu připadá, bez dárku v rukou, jak je obyčej. Mně omlouvá se proto rozpačit, co srdce mé mu ujištění dává, že nepřijme než touhu, něhy cit, bohatství, které skýtá láska pravá. O polibků dar prosím, o milost objetí vroucích. Úsměv oddaný má Fausta tvář. Však v zahradu můj host jak král teď vchází, ne jak poddaný. 22
II.
MARKÉTKA MILENKOU
„...Tys pro mne městem celým s obsahem jeho, domovem i chrámem...“
[23]
Vím, láska mužům víc že nebývá Vím, láska mužům víc že nebývá
 než louce květ. Ta hojnou úrodou se pochlubí, když nebe pohodou se modrou v její krásu zadívá. A přec si, Fauste, nepřestanu přát, by láska má ti byla víc než květ na louce pestré, který uvidět bys zblízka chtěl a pro chvíli mít rád. Já chtěla bych – mne hněvem nezarmuť pro srdce mého touhu nevinnou – mít vědomí, když na tvou klesnu hruď, že ozdobou jsem tobě jedinou. 25
Zas o životě někdy vypravuj mi! Zas o životě někdy vypravuj mi!
 Ty muž jsi a já pouhé jenom dítě, jež naslouchat ti smí i rádo mít tě a o životě zná jen pohádky. Ty filosof jsi, jehož život učil, znáš prostory i ulic bědné kouty, proč tančí jedni, druzí pějí žalmy. Ty víš – já tuším jen. Můj osud pouty s domovem spiat byl, málo poznat dal mi. Zas o životě někdy vypravuj mi jak dnes, kdy s tebou byla jsem jen chvíli. – Tak moudrým je – já říkala si – ví-li však o tom vyprávět též, co se cítí? A na světlo jak muška když se chytí a křídlo ohořelé k zemi klesne – zář očí tvých mi řasy zaclonily. A dlouho čekala jsem, zdali hlesne odpověď vytouženou Faust můj milý. A ruku mou pak dojat ve své dlani jsi podržel a řek’: Lidskému tvoru každému jinak lásky cit se jeví. Mně stačí, vím-li, že je ve prostoru jak odlesk hvězd, jichž krásu člověk neví si jinak přiblížit, než v obdivu se kloně. Můj obdiv lásce od obdivu pro ně se nijak neliší. A jako k světu, jenž nade mnou své taje rozprostírá, bych všední nedovedl pronést větu, o lásce nemluvím. Mně stačí víra. 26
O lásce nemluvím – mně stačí víra. O lásce nemluvím – mně stačí víra.
 A přec, můj Fauste, dívčí je to touha a jistě ne tvé lásky malá míra, že slyšet chci a byť jen slova pouhá: Markétko, rád tě mám, tak rád, vždy znova. Zvuk hlasu teplý, drahá tvoje slova, jež tobě ničím, duše má si schová a o samotě si je opakuje. Jsou pýchou mojí! Radost vybuduje z nich štěstí zázračné. My, Fauste, oba, ty, filosof, já dívka, i když svět mi jen citem jeví se – jsme oba dětmi, jež za motýlem letí. Slov tvých zdoba mně as co květu pelu ozlacení. Nešetři jimi. Nikdy dost jich není. Pro krásu mou, tak jako slunce nebi – slov teplých lásky je mi zapotřebí. 27
Tak plné slunce bylo dnešní ráno! Tak plné slunce bylo dnešní ráno!
 Zahrada tonula v něm; ani rosa kdy neměla se zperlit na poupatech. – Do města šla jsem v růžových svých šatech... Nade mnou zazněl jarní pozdrav kosa – přede mnou město jako zčarováno zhaleno bylo zrůžovělou parou. Náměstím prošla jsem, a Prahou starou petřínské stráni vstříc se rozletěla. Svůj pozdrav Vltava mi zašuměla a křídlo atlasové racek chladil vln dotekem nad prostříbřeným jezem. Se stráně vítr, provoněný bezem, vál sladkou přípověď, když tvář mi hladil. Tam potkala jsem Fausta. Úsměv v tváři měl nezvyklý. Ba nikdy nezřela jsem plát v oku jeho radostnou tu záři, jež důvěru nám vnuká. Zjihlým hlasem mně řekl: „Vítej!“ Ruku vtulila jsem v dlaň jeho. Teplo bylo nám, když jasem jsme jarním šli, na Prahu zahleděni, na známé obrysy i ulic dění. Můj Fauste – řekla jsem – mně nad vše drahý, ač sotva měsíc znám tě – mám tě ráda. Tvou duši ráda mám! Mně nepřipadá, dřív při mně že jsi nebyl. Tvoje tahy tak známy jsou mi. I ty pověz, drahý, jak rád mne máš, jak duši tvé jsem blízkáblízká, a nezříš-li mne den, zda v osamění, jak ty mé, též já tvoje plním snění a zdali se ti po mně trochu stýská. 28 Tvůj úsměv nezmizel: „Ty, ptáče moje, o lásce zpíváš jen a bez úkoje tvá touha po stejné je odpovědi. Jak miluji tě – o tom sny mé vědí, než nechtěj, abych jako ve zpovědi ti o nich vyprávěl. V tom rušném ději svých myšlenek a činů sotva stačím tvou lásku ocenit. Je zpěvem ptačím v korunách žití mého. Já se chvěji, jak málo řeknu ti v té odpovědi, že mám tě ze všech lidí nejraději.“ A já ta drahá slova v duši jala, šla s nimi jarem k slunci. Zvony zněly nad Prahou, ve mně. Slavně vyzváněly... V té bouři zvuků, jež se rozpoutala, k domovu šla jsem. V ticho jizby svojí jsem vnesla radost. Všechny kouty znějí teď zvukem čarovným, že nejraději mne Faust má, ze všech lidí nejraději! 29
V zahradě bylo to. Před bouří. Temné mraky V zahradě bylo to. Před bouří. Temné mraky
 se nebem honily a neklid zmocňoval se větviček keřů; vítr rozpoutal se v korunách stromů. V sklopené mé zraky se slzy draly. Jak by ladily svůj nástroj k písni, tak mne hladily po vlasech tvoje ruce rozechvělé. Blesk první šlehl tmou – nám duší přání smělé po prvním polibku. A nesletí tak žhavě v topol s výše oblačné blesk spalující jako zázračné to blaho v bytost mou v tvém objetí. Krok tvůj pak zanik v hromu hukotu. Dál bouřilo. A deště mocný příval z mých vlasů teplý dotek něhy smýval a bouře byla v srdce tlukotu. Té rozbouřené noci obraz splýval s obrazem nitra. Všechny chvíle příští mi zaplanuly, oslněny bleskem, jež v zápětí houšť mraků zatemnila. Až posléz zřela jsem, když nebe leskem hvězd zasvitlo, jak jedna jasně bílá po noci bouřlivé se ve dvě tříští. 30
Já cítím, Fauste, štěstí že je víc Já cítím, Fauste, štěstí že je víc
 než úsměv, který rozjasní nám líc, by ozdobil nás v prchavé jen chvíli. Je radost to, jež k druhu dá se, zví-li, že přítomností svou mu prospěje. A vchází k němu jako naděje: hrst jisker klade do tmy, na ohniště a zaplesá, když brzy plamen žhavý na veselé si promění je hříště. A šlehá výš – jeť štěstí bez únavy – a svatý oheň v srdci roznítí-li, i jiným dovede jej zažehnouti. Ty štěstí naše nepodceňuj, k cíli nás vede jistě, střeží, ocitnouti když máme se, kde jiskry jeho hasnou. Chci, Fauste, šťastna být! Ať oči žasnou nad plamenem, jejž moje jiskry vzňaly. A jsem-li šťastna já, mnou ty, ať hoří všem do tmy zbloudilým můj oheň. Stvoří tak jiné ohně, ty zas nové vznítí, až jiskrou mého štěstí světy chytí. A proto neříkej, že původ štěstí jen v sobě nosíme, že nikdo vnésti je v duši nemůže, kde nebývalo. To naše štěstí v lásce vznik svůj vzalovzalo, a co se před tím štěstím nazývalo, nebylo hodno také jméno nésti. 31
Tys na obloze světlým Jupiterem Tys na obloze světlým Jupiterem
 všem lidským zrakům jasně viditelným, já jenom Alkorem jsem nezřetelným, jenž skromně zableskne se nad Mízárem, když nebe pokryje se nočním šerem. Mne neudivíš tím, když pro lesk vlastní zář slabou nepostřehneš, kterou svítím svým vnitřním světlem chvějným, nenápadným, vstříc paprskům tvým bílým tak a chladným. Zář oslnivou dáváš; má – jak cítím, se zjasňuje či hasne. Tvá i mraky zná prosvětlit, mne uzří jen, kdo zraky a vůli bystrou má. Svět jsem jen malý; však postřehnout-li chceš, co mlhou halí mne před tebou, svou zář hleď ztajit jen na chvíli. Až zapomeneš sebe, v té širé říši hvězdnatého nebe dá se ti teprv věrný Alkor najít. 32
Vím, Fauste, muž a žena světy dva Vím, Fauste, muž a žena světy dva
 jsou pro sebe a úkol překlenout tu propast bezednou a přimět lva, by beránčí měl zvyky, prost-li pout, že ženě zbývá. – Silni silou svou ať muži jsou, však ušlechtilí jen tou láskou pokornou i vědomou žen sobě určených. Střízlivý den je muž. Zrak v dálku k cíli upírá a pro ni blízkost naši přehlédne. A přec, můj Fauste, žena podpírá čin každý muže, rámě pozvedne, jež v boji kleslo. Něhou silny jsme svých polibků a k střízlivému dni snem útěšným se sladce pojíme, než k novému se činu rozední. – Tvůj letmý úsměv, Fauste, postřehnut a pochopen ta slova vyvolal. Já tebou vědoucí jsem. Nedotknut mou láskou nezůstaň! Neb nezdolal by nedoplněn říčkou řeky proud k hlubokým mořím nikdy doplynout. 33
Nadarmo včera tvého příchodu Nadarmo včera tvého příchodu
 jsem vyčkávala, oči připiaté k aleje zšeřelému východu a ruce nad kyticí sepiaté, již na cestu mi naše zahrada pro tebe dala. Zšeřilo se již, a oči, znaveny, se složily v závity kytice, by vložily svůj první žal ve vonnou její skrýš. A výčitka, jak mlhy lehký dým dotekem zachvěla se motýlím v šepotu rtů: „Ač, Fauste, netuším, proč nejdeš, co tvůj připoutalo čas, tak je mi, jako bys mne v temnotách, kde nevyznám se, světlo náhle zhas.“ – Šli mimojdoucí, temný ruměnec můj hltali, jímž rděla se mi tvář po tobě rozhořená, očí zář si brali s sebou, kterou milenec se těšit měl. Tak touha promění nás ženy v obraz, lásky umění když učí nás. Mně líto je, že díl té krásy, která tebou vyrostla a tvou být měla jediný jen cíl – jen mimojdoucím padl za podíl. 34
Tak nehleď na mne, zraky vábivé Tak nehleď na mne, zraky vábivé
 jak mužů hledí, spoutat chtějíce pro letmou chvíli ženy líbivé, jež o ně zachytí se smějíce, než klesnou v kaluž temné ulice. Když polibkem mne poutáš ke rtům svým, chci cítit v doteku tvých drahých úst, že mimo smysly, světem tajemným jsem s tebou spiata, že mé duše vzrůst je tebou podmíněn. Když přiblíží se ke mně vášnivě tvůj lačný cit, tu je mi, že kdos velký přihlíží, by zvěděl, umíme-li pochopit, že duše též se v naši nicotnost neb v krásu naši smysly pohříží. A Tajemný mi šeptá: všedna dech ať lásky tvé se netkne, ve svých snech i v životě buď čista, vyrůst nech květ smyslů svorně s květem duše své a zdob se jimi ve svátečních dnech. Je láska sochařem a z krásy vzor si tvoří z vosku, smysly nejprve, a hotova-li, duchem teprve tu podobu si vtesá ve mramor. To velký Tajemný tak hovoří. Já věřím! Voskovou jsem nádobou v tvých rukou, s kyticí, v níž zahoří nach máků vedle růže úbělu. Mne nejkrásnější obdař podobou, bych vázou byla, která k údělu je vyvolena, vláhy zásobou být květům, jež v ni láska ponoří. 35
Na klíně Fausta, s hlavou na rameni Na klíně Fausta, s hlavou na rameni
 a v kruhu silných paží spočinulo dnes opět tělo mé. Jak teplem lnulo k úkrytu svému, nitky přemýšlení jak pavučiny nezřené se snuly od mysle k mysli. Jako na modlení bych dlela, nebo v lese na čekání, bedliva kroků, aby nepohnuly větévkou v úkrytu. I smích i štkání je v nás v těch chvílích, v kterých na spasení své lásky myslíme. A v hovoru, jenž následuje pak, co rozporu i souhlasu se jeví! K slovům žhavým mé lásky,lásky úsměvem jen shovívavým Faust odpovídá, drtě názor můj jak ořech v dlani, způsobem když hravým, jak ženy zvyk, že názor můj je pravým, já dokazuji. Nevím, okouzlení zda pomáhá, či pravda citu mého zda vítězí, však vím, když na rameni má hlava s jeho v stejném přemýšlení se slučuje, že něco úžasného v nás děje se, jak nebe na znamení své čistoty když leskem hvězd se mění. 36
Zas na Petříně jsme. A Praha širá Zas na Petříně jsme. A Praha širá
 a žhavá polednem na kopí věží paprsky chytá, mlhu rozprostírá sytého svého dechu, bez otěží jak oř se žene, tichnouc tam, kde sněží záplavou květů. V pohledu tom sbírá má duše myšlenky jak do kytice klasy, by žeň ti podala. – A ty se ptáš na lásku moumou, jak měřily by časy neb nálady ty břehy, neb co dáš mně, Fauste, sám. Tvou ruku k srdci vinu a říkám: „Hleď, tys pro mne městem celým, s obsahem jeho, domovem i chrámem; zábavou, školou jsi mi, sadem stmělým, kam přemýšlet jdu, nad jezem jsi prámem, jenž přes hloub přenáší mne. Zkamenělým jsi pomníkem mých tužeb; uličkami slepými mlčení tvé, zlé tvé chvíle kal jejich, v kterém možno utonouti. Prostory jeho představují cíle tvých přání, kouty bázeň, přitisknouti jež k tobě brání mi. Jsi městem celým, v němž život soustředěn. Jak život ten, s ponurým děsem záhad, s jásotem chvil radostných, jimiž je propleten, jak myšlenku, jež rtů tvých šepotem se duši sdílí, jako noc, jak den, jak život miluji tě, Fauste!Fauste!“ – Mlhy mrak nám Prahu zahalil. Houšť mračen stála jak hradba věštbou zlou nám hrozící. Děs nejistoty naplnil tvůj zrak, ne můj však. Důvěrně jsem pousmála se na tebe, na mraky zející a řekla slavně: „Budou místa stmělá 37 v životě našem, mlha, slunce, hvězdy, vše přijde osvětlit i zhalit lásku naši. Však obrys svůj, jak Praha zkamenělá, má láska, Fauste, zachová si vezdy.vezdy.“ 38
Svět citů mých, hle, je ti otevřen! Svět citů mých, hle, je ti otevřen!
 Jak v oblast rozumu já lačna jdu ve snaze pochopením přiblížit se duši tvé a ohněm neprojdu, když touhy nebude, by ublížit mně nemohl, tak v oblast citů mých ty vejdi s vírou! Nechtěj okouzlen jen být a kradmo se tam krást, jak touha tvá by nebyla než hřích, kterého brzy zase pozbaven bys býti chtěl. Tvůj rozum nechci zmást, však chci, bys navrátil se vybaven moudrostí pravou, kterou láska klást jen umí v citů úl, jak včelek roj med pilně snášející v sladký plást. Mne v oblasti tvé chvátí nepokoj, v mé mír jen panuje. A velký boj, jejž svádíme, si žádá odpověď, by rozřešena byla zápletka: zda Faust to bude, který spasí svět svým rozumem, či láskou Markétka? 39
Jak bohu rozumím, jej miluji Jak bohu rozumím, jej miluji
 a v něho věřím? Jenom láskou svou! Tou s přírodou se, s věcmi sbližuji i s lidmi, kteří dosud záhadou mně byli. Velkou láskou ke všemu, co žije bez ní, v hříchu temnotě, podobno očím, které v slepotě nevidí dne, jak jarní pohodou svou zlátne. Velkou láskou ke všemu, co po ní touží, co ji vdechuje i vyzařuje, v srdce dobrotě vše nehodné i hodné miluje. Oddanou láskou k celé přírodě a svrchované její nádheře, poznáním, které v každé příhodě přijímá milost boží v důvěře. Pokornou láskou, která sblížení si žádá všechvšech, a k výšinám svůj hled když obrací z všedního plížení, pro duši žádá si jen k nebi let. Tak Bohu rozumím, jej miluji a v něho věřím, velké lásky dělnost když poznávám a s Faustem sděluji tajemství, které skrývá nesmrtelnost. 40
Proč miluji tě, Fauste? Co tě znám, Proč miluji tě, Fauste? Co tě znám,
 vše kolem vydechuje lásku jen a skrytý smysl věcí poznávám i příhod. Sváteční je každý den a radost radostnější stala se. O každé kráse dává vědomost mně láska tvá, co touha vzdala se tvé touze v boji srdcí na milost. Pro bohatství tě, Fauste, ráda mám, jež v duši máš a z něhož rozdávám, jsouc bohatšíbohatší, než unést možno je; že bolesti mé byl jsi vykupitel a vyrval mne ze smutku příboje, do duše mé spěl jako objevitel a našel v ní, co k užitku ti je i to, že dávajíc, je schopna růst. Mám ráda pohled tvůj, jenž vynutí mi slzy někdy – úsměv, v zjihnutí když dotkne se mne jako pocel úst. Miluji v tobě sílu paží tvých, jimiž mne pyšně zvedáš nad hlavou, tvůj jinošský a rozpačitý smích a krok tvůj, nezhyzděný únavou. Pro polibků tvých něhu blaženou, jež na má víčka rosou padají, jak líbaly by duši nezřenou, jež pod nimi svou rozkoš utají. Mám ráda hlas tvůj, způsob hovoru, tvou duši tvárnou tak, jež hledajícím svým myšlenkám chce nalézt oporu v mém pochopení, k tobě vzhlížejícím. 41 Pro klid tě miluji, jímž utišíš pochybnost každou, proto o hlavu že převyšuješ lidí záplavu, již jedenkrát i srdcem převýšíš. 42
Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět
 jsi ty. Ať práce, zájem, dojmů spleť mne jinam vábí, v moci tvé je zpět mne přivolati, nebo říci – vzleť. Kruh přání tvých i myšlenek mne spjal, čin každý tvojí volbě podmínil. Mně nelze vykonat, co nepřijal bys souhlasem, neb co bys zastínil svým pohrdáním. Rostu jako strom, jenž proto kvete, aby v plody zrál, ne pro blesk náhody, pro vášně hrom, ne proto, aby v jeho listí hrál si vítr po libosti. Kvetu, v plod bych uzrála, jejž pokrýval by pel mých tajemství i vlastnosti, co rod tvůj vyznačují, krása, nad popel jež vzlétá zničení. Jak různi jsme, můj Fauste, myšlenkou i citem svým. V tvé duši cit se nikdy neujme, by stal se posláním mu splněným v něm život. V domov lásky útulný se znaven navracíš jen jako host, bys píseň jako zpěvák potulný v něm zazpíval. Sráz mezi námi, most tě vzdušný k vzdušným zámkům přivádí, jež při shlédnutí v nic se rozplynou. Mne moudrost láká, tebe zavádí chlad rozumu. Jdeš, Fauste, bažinou, když domov lásky míjíš! Rozumem mou moudrost nechápeš. Jsme různi tak jak světy dva, jak různa noc je s dnem. Dva světy, jež se točí naopak. 43
V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí
 jak paprsek se vkrade, stalaktit kde věky roste, lidským zrakům skryt, co život nezřen jím, dál na zemi svou píseň v žhavém zlatě slunce zpívá. Den letní smál se venku úsměvem kvetoucích růží, jásal se zpěvem hrdélek ptačích, že mu neubývá na půvabech, byl spokojen jak žena svou krásou bez kazu. Tak s objevem dne nádhery jsem vešla přetížena zralostí touhy své, chtíc v náruč vložit ji tvou, se vším, co z krásy přijalapřijala, a pochopením tvým ji ještě zmnožit. Tvůj pohled dotkl se mne, nevnímal však paprsků, ba spíše oslněn se jimi zdál, a sklopen bezradně vyzvání nezřel, aby doplněn byl souzvuk, který všechno objímal. Tak unikla nám chvíle důvěrná velkého splynutí a z krůpějí dál rostl stalaktit i z nadějí, v nichž prvně byla jsem ti nevěrná. 44
Tys řekl, Fauste, láska že je změnná, Tys řekl, Fauste, láska že je změnná,
 jak změnné vše, a nedůvěrou stíhal mne pohled tvůj. Já vím, i neproměnná když není, přece tomu, kdo ji zdvíhal svou touhou k nebesům, že nepromění se zlato její ryzí na kamení. Bůh tvoří její vznik, vzrůst její sami však tvoříme. A na nás závisí, zda odejde, či zůstane-li s námi jak dobrý druh, jenž život promísí nám úsměvy i radostnými hrami. Tvých slov se nelekám a v proměnu tvých citů nevěřím. Stín klikatý mne leká však, jenž stále na paty se tobě věší, posměch v ozvěnu chvil radostných mi hází. Zažeň jej! Ať z říše stínů již se nevrací, by mezi nás a slunce paprsky se stavěl, ztemňuje tvůj obličej, když s důvěrou se k mému obrací. Buď se mnou sám a lásce rozumět se naučíš, až jasnou bude ti jak drahý verš, jenž učen nazpamět již nikdy nezmizí z tvé paměti. 45
Tvůj ocelový pohled zapadne Tvůj ocelový pohled zapadne
 nad branou duše někdy, jak by hledí jej pokrylo, tvá bytost v brnění pro dotek můj se nepřístupnou stala. Tu bázeň z dětství zas mne napadne, kdy pohádkám jsme naslouchali bledi, o rytířích, té síle nápadné, jež řady živých v hradby mrtvol mění. Když pod hledím se tvář ti mizet jala, tu bázeň z dětství duše zmocnila se a jak bych v temnu sama ocitla se, tak nejistoty zmítalo mnou chvění. Tak ocelové masky jsem se bála, že neměla jsem síly jeden pohyb ten vykonat, pod nadzvednuté hledí se podívat a zbýti se těch pochyb, jež šeptaly, pod hledím najisto že místo Fausta skryt je Mefisto. 46
Zas přišel dnes a mluvil důvěrně, Zas přišel dnes a mluvil důvěrně,
 jak přítelem mým byl by – Faustův stínstín. V kytici slov vždy jedovatý blín se zamihl a obrys do černě se halil záhadné. Jak promluvil svou chvalořeč a ptal se dotěrně na věrnost Fausta, hlídaje můj klín, jak stínů roj by vzešlo ze hlubin samotných pekel. Chvále, pomluvil mně milence, řka, laskavým že dost, by jednou mohl méně dobrým být, neb příliš dobrým, když je lépe skrýt, co vysloveno bývá pro lítost. Ač znám mi byl stín Faustův, věrně sled jak střežil jeho, často měně vzhled obrysů drahých v chůzi, v pohybu, pitvorný dávaje jim nesouměr, přec tak mne zmát, že chvíli v pochybu jsem upadla a šla, kam lákal směr dlouhého stínu. Nový obličej jsem zahlédla, bez očí, myšlení kde sídlo je. Tak sám Dorian Gray vyhlížel sotva (na své spasení když nemyslel a v hřích se pohřížil) na obraze svém. Stín se nepohnul, bez očí díval se, bez hmotnosti mně blízkostí svou přece ublížil. Jen proto přišel dnes, by ponížil podobu drahou. S hrůzy výrazem do dlaní hlavu tisknu, obrazem dnů nejkrásnějších zahnat chci ten stín, slov připomínkou, které odrazem utkvěly v nitru v hladině jak strom, chci přikrýt jedovatých pomluv blín. 47 Vše přináším a vzhlédnout důvěrně se snažím. Stín ten musí odejít! Než cítím – nemožno se stínu zbýt a pochyb halím se s ním do černě. 48
Říkají muži – láska nestačí, Říkají muži – láska nestačí,
 by život po okraj nám vyplnilavyplnila, a raději cit velký potlačípotlačí, než připustí, aby se naplnila jich duše touhou. Hluché bodláčí tak pěstují, pro dotek nedůtklivé, jež bílá naše kvítka utlačí zasetá námi v chvíli důvěřivé. Však moudrost, která jenom v lásce jest, tvrzení zkušeností vyvrací, že nehodna je lásky každá lest a že jen marně život utrácí, kdo potkav ji, se jinam obrací. Nám, ženám, láska více znamená, vždyť říká, celým srdcem ubohost když milujeme, že to spíše plodnoplodno, než půlí srdce nemilovat dost, co velké lásky opravdu je hodno. 49
III.
MARKÉTKA O SAMOTĚ
„Moje samota není opuštěností“...opuštěností...“
[51]
V té noci jedné žití polovic V té noci jedné žití polovic
 jsem ztratila. Stůl v temnu, na něm list se svítil záhadný. Jej nutno číst! A mrtvě, jak tvář v světle voskovic, bez obsahu, jak tělo bez duše to písmo bylo mi. Jen v předtuše jsem cítila, že pro mne nežije již Faust můj. Z neznámých mně míst se loučil se mnou, mužsky krutě jist, že srdce mé tak lépe přežije tu bolest loučení. – Že zatoužil po širém světě vědění, mi psal. Ni slova díků. Muž má jiný cíl, než aby ženu věrně miloval. Ať věřím, velkou že jest obětí mne opustit. Však díla početí to vyžaduje. – Tak mi asi psal – jak měl by těžkou vinu odpouštět, že dávno bránila mu rozletět se k cíli láska má. Já zaštkala: Jak marné dílo, které prosté pout si lásky žádá být, jež zašlápnout si troufá nejkrasší květ zahrady, když sotva vzkvetvzkvet, a za něj náhradynáhrady, chce, umělým by květem přijala! Jak bezcennou je Faustu láska žen, když myslí, dál že dojde nestřežen a neochráněn okem jasnovidným. Jak duši jeho žena tvorem bídným se musí zdát, jenž nezná spolutvořit, jak nízkou láska, že by mohla bořit, když silna silou duší dvou by byla! Tak lásku svou jsem málo zušlechtila své duše touhou, že mi neuvěřil, 53 jak sama „jdi“ – bych řekla, kdyby svěřil mně pochybnost svou? – Jak má duše práhla vše pochopit a blízkost viny najít své vlastní, jak v tom žalu zajít jsem přála si! – V tom svíce zhasla. Ráno pobledlé v jizbu vešlo. – „Dokonáno,“ mně šeptalo. List z ruky pustila jsem a hlavu pozvedla. Byl zalit jasem cíp zahrady, kde s Faustem sedala jsem. Z keřů, jež v jaře kvetly, napadané teď listí vítr v smělý tanec stočil a v nádrž nesl. Některé v ní smočil a jiné vzhůru vynes. Bouře přehnala se v noci té i nad zahradou mojí... Zlámaným větvím, živým ještě listím pokrytým, ustlala jsem v jizbě svojí. A Faustu z hlubin žalu žehnala. 54
A Faustu z hlubin žalu žehnala! A Faustu z hlubin žalu žehnala!
 Však lhala bych – tak lehké nebylo ten velký smutek snést, jak přehnala se bouře zahradou. Jen ubylo mu hořkosti, ač neříkám, že slád mně samotou. Jen slzy v očích zvlád a v prsou výkřiky. Neradno stům zvědavých očí zotevírat dům, kam vešel žal. Je třeba němoty rtům sevřeným a duši samoty, by ze smutku, jak pod popelem troud, neb v skalin hloubi utajený proud vzkypělo odhodlání dále žít, nůž vražedný, jenž čekal přichystán přílišné muce spasitelem být, odhodit v propast, tíhou nových pout se přesvědčit, že nelze odejít, když před poutníkem neskončená pout. Kol rozhlížím se. Od propasti té jen krok mne dělil. Stezky trnité a dlouhé čekají. A pro vězně, jenž unik zoufalství, ční vítězně štít čistý k nebi, jako boží prst, by kázal vzhůru jít a země hrst, jež neplodnou se zdála zklamáním v nížině těsné, skropit poznáním a deštěm slz. Cíl před očima mít, když od propasti vzhlédnem’, za ním jít a věřit, že je schopen rozvití i keř, jenž nad srázem se uchytí. 55
Jak odumřelé drobné ruce mé Jak odumřelé drobné ruce mé
 ustlaly sobě v opuštěném klínu. A večer, porozuměv muce mé, tvou podobu dal milosrdně stínu, jenž blíží se. Zrak můj jak tebe přelud vděčně přijal a oknem v zahradu jej vyprovodil, v záhony nočních rozvoněných fial. A ruce mé, jež prve odumřely a zledověly v klínu samotě, zas teplé jsou, jak objat by tě chtěly. 56 Marta:
Jsi bledá tak, jen zrak ti divně plane. Jsi bledá tak, jen zrak ti divně plane.
 Čert, věru, byl ti toho Fausta dlužen! Hned věděla jsem, že se něco stane; měl velké štěstí odjakživa u žen, kdo tajemně se přiblížit k nim snažil. U okna neseď, vlhko ze zahrady sem vniká a s ním divný smutek všady, jak přízrak po koutech se stmělých plíží. Čas jíti spat. Jak můra mne to tíží, když vzpomenu, jak zanechal tě tady. Markétka:
Nic nevyčítám, Marto. Dojmy vnější jen připomínáš. Jaro nejkrásnější sic minulo, však nové přijde zase. Nač tesknit? A proč tobě horší zdá se ta jabloň, která v podzim plody nese? Když někdy slza na řasách se třese a bolestné mne zaplavují vlny – jen jara vzpomenu a lokty plny hned teplem něhy jsou. Nic nevyčítám, že v růžích, které do kytice svity Faust přinesl mi, trny byly skryty. A obé, Marto, stejně vděčně vítám. Kdo růže dal, ten musel dát i trny. 57
Dnes bez dechu jsem došla k domovu. Dnes bez dechu jsem došla k domovu.
 Tvář hoří mi a divně dojata těch slov si připomínám poznovu, jež zaslechla jsem, na kříž rozpjata pomluvou násilnou. V svou samotu se vracím, z bláta cizí ulice se očistit. V tom lidském šepotu, bez užitku, jak v trávě metlice se výsměch rozrost lidsky nakažlivý. Kol všechny zachvátil, že jako divý, morálkou pokousán, si každý počíná, mou bolest cítě, ještě ran je chtivý. Mstít lásku chce, jíž volnost zločinná prý požehnání dala. Proč ten strach mne napad bláhový, proč někde skrýt do kupky sena, v rozbouřený les bych chtěla se a živlů všechen běs snést raději, než déle s lidmi být? Tak divni jsou. Pro duše prostoru jim nezbývá, když úzkých ulic chvat jim nedá utkvět v dálném obzoru, by myšlenkou den skončil, než jdou spat. Snad proto šepot stromů nejvyšších, jichž korunami proudí slunce zářzář, víc poví mi, než lidí nejbližších by říci mohla usměvavá tvář. Zas volně dýchám. Domov zátiším ať je mi vždy, ať dál mým svědomím duch krásy vládne, žal ať utiší i zklamání zas hrdým vědomím, že nadarmo jsem lásku nerozdala, 58 když jak ta zahrada, jež vychovala mne dívku v ženu – veškerou svou něhou jsem ve svém jaře Fausta zasypala. 59
Je bílo venku. Sněžných vloček houšť Je bílo venku. Sněžných vloček houšť
 na zahradu mou padá jednotvárně. Jsem sama. Lidnatá mne děsí poušť tam venku. Černý komín na továrně krk dlouhý natahuje, pronikavě svým zvukem druží se k té lidské vřavě. Teď protivným je hlasatel mně ten kdys blaha mého, druhdy předurčen výkřikem táhlým hlásit večer blízký a příchod Faustův v úkryt keřů nízký. Dřív záviděla jsem mu, rozhledem že nad ulicí tkví a pohledem svým dříve ještě mého Fausta stihnestihne, než tichou naší uličkou se mihne. Teď podivnou mne naplňuje bázní zvuk jeho zoufalý a prochvěje, jak čekala bych, Faustův krok že zazní a místo sněhu květů závěje se objeví. – Sníh padá jednotvárně a zahradu mou brzy zahalízahalí. Tak denně čekám – výkřik zoufalý až z komínu se ozve na továrně. 60
Bože můj – bráním se – smutek mne chvátí – Bože můj – bráním se – smutek mne chvátí –
 jsou dny, kdy roste jak stohlavá saň, bezradna stojím, je třtinou má zbraň, v světélku naděje knůtek se krátí – dohoří. – Bože můj, v temnu mne chraň! Do nitra nořím se; pusto v něm, hluše... Vracím se, bloudím. – Kam jen se dát? Smrti se děsím, život mne zmát, dokořán zotvírán příbytek duše – Bojím se..Bojím se... Vzpomínek musím se bát. Nevidím slunce, nevnímám země, oči mé osleply, zalehl sluch, mrákotou smutku co obestřen duch, světlo jen bludičkou přichází ke mně, život kol bezbarvý, beztvárný ruch. Nemám své podoby, vadnu a hynu, bez spánku noci jsou, bez klidu den, lásku jsem ztratila, nalezla vinu, příbytek duše své zpustošen. Bože můj – zvedni mne! – Žal když mne chvátí, do dlaní přitiská zmučenou skráň, zklamání vymáhá krvavou daň – v světélku víry než knůtek se zkrátí, dohoří – Bože můj – v temnu mne chraň! 61
Sníh stopy zavál – větve modřínu Sníh stopy zavál – větve modřínu
 přikrčil matce zemi do klínu, trávníku zeleň, květů pestrotu jednotným oděl šatem, nahotu tak všeho ukryv milosrdnou bělí. Již nevidět, kde trávník stezka dělí. Je bílo jen. V tu bílou samotu stesk přišel bílý. Ničím neliší se od okolí svého. V zátiší neslyšně vkročil, stanul, loučil se a divil – sníh když hustě napadá, že hrobem jediným je zahrada i s jarem bývalým. A bez hnutí tkvěl dlouho tam, než pohnutí své zvlád. Vždyť v bílý lán té zahrady kus žití pochován je nejkrasší, vždyť tam sen tělesný je dosněn rozkoše, tak bezhlesný a chladný, jako pocel mrtvých úst. Stesk přemýšlením vědoucím se stal – nad hrobem těla tušil duše vzrůst, nad smysly cit, jejž nikdo nespoutal. Až přijde jaro, barvou květů všech stesk oděje se, jasmínový dech jej prozradí i utajený vzdech. To k hrobu těla ještě přikradou se vzpomínky a hustě zahradou se rozrostou. Než nad květný ten lán stesk volně vzlétne, hrobem nespoután. 62
Je Velký pátek. Srdcem pokorným Je Velký pátek. Srdcem pokorným
 a ztichlým pochopením chci jej vítat, až nad Petřínem počne zlatě svítat a vůně jara kadidla jak dým stráň zahalí i cestu křížovou. – Tam pod obrazy písmem otřelým je psáno – Ejhle člověk; – růžovou kde barvou pod korunou trnovou krev tryská Krista, zraky na nebesa jenž upírá – pod křížem Kristus klesá – zas psáno je. Tam půjdu. Kristu kořit se chci jak člověku, ne jako Bohu a lidským srdcem s ním si pohovořit, když lépe tak mu porozumět mohu, jsouc ženou, pro niž láska s žaly svými i radostmi, pod jejichž tíhou klesá do prachu cesty, dále na nebesa ji nesouc, zastávkami křížovými též poseta. Se srdcem pokorným a ztichlým přijdu, s kvítky dubnovými – a řeknu: Trpěla jsem – proto vím, co největším tvým bylo utrpením; že smrt tvá, která lidi spasit měla a získat lásce srdce zkamenělá – jen pro tebe že byla vykoupením. 63
Mé šaty barvy poupat jabloňových, Mé šaty barvy poupat jabloňových,
 průsvitné šatečky ve větru vzduté, zas vidím vás při chůzi vítězné toho dne lásky, kdy nedotknuté jak závoj nevěstin a líbezné jak úsměv nevinný, jsem nesla vás s ozdobou vonnou květů jasmínových. Jak v kleci pták se schoulí v dřímotě, by o písni, již za dne zpíval, snil, v záhybech vašich v skříně temnotě je uvězněno kouzlo toho dne, jenž největším mne blahem naplnil. Za jitra pták zas k písni procitne, načechrá křídla, tílko v pohybu se octne bezděčném a ptačí tvar z klubíčka peří život vybaví. Než schoulen dál do vašich záhybů sen zůstane a život nevpraví již pohybem se do růžových par. Krajková křídla, vzdutá jásotem kdys lásky, v kleci temné skříně splihnou a hedvábným nezazní šepotem sukénka v chůzi. V záhybech se mihnou vybledlé barvy, aby krásy zmar jen připomněly očím, které zjihnou. 64
Již nevolám tě, Fauste, touhou svou, Již nevolám tě, Fauste, touhou svou,
 ni výčitkou. Děs křídla netopýří šelestně rozestřel mi nad hlavou a v krvi mé jak lačný upír hýří. Již nevolám tě! V dálku modravou s oblaky ve vzpomínkách nepluji, když teskno mi, a duši žaluji jen v tichu mlčením a ještě něčím, co nelze vyslovit a pro co přát si nemohu, bys vrátil se. To změna mých citů není. Za tvou lásku vděčím ti dosud, třeba vím, že zneuctěna jsem odchodem tvým, vášní prchavou. Snad proto nevolám tě, promluvit bych nemusila slovy, která raní, lovíce v minulu, co zachytit již nemohounemohou, a závrať na rozhraní kde propast zeje hloubkou ničivou, že z bázně před tebou je – odhalit. V samotě děs svůj mohu utlumit a zkrášlit si tě svojí představou, v ní toulat se a třeba zabloudit, zář vytušit za clonou mlhavou a nemít jistoty, že bloudil cit kdys láskou k tobě, Fauste. Pro tu tíž, ač miluji tě dosud, touhou svou, ni výčitkou tě nezavolám již. 65
Kdos – „krása tragická“ – řek s úsměvem, Kdos – „krása tragická“ – řek s úsměvem,
 když kolem šla jsem. „Krása tragická“ – zrcadlu svěřila jsem – objevem cizího postřehu víc dojata než soucitem. A krása tragická s ubledlých tváří, kde dřív poupata se chvěla ruměnce, mi hledí vstříc. Slzami ztajenými lesklý zrak ustrnul otázkou, k níž odpověď zhalena dosud v neprůhledný mrak, jejž někdy prorve dohadů jen změť, jak přežene se, duší zmítajíc. Toť podoba, pro niž na tvárný pruh mne roztavila láska v rukou tvých, tvým dlaním úkol Boha svěřujíc, když ženám stvořitelem v lásce druh! Ptát chtěla bych se, zdali v loktech mých jsi bolest našel, slzy v úsměvu mém líbal kdy, zda stopy lítosti jsi někdy postřeh’ v těla záchvěvu, neb zmatku v oddané mé plachosti, že vše to dáváš teď? Čím zkalena hladina duše tvé, by linií ráz čistý zklikacen a zhalena tvá bytost byla mi, jak pinií lem vznosný prašné cesty závojem? K té odpovědi přinutit chci zrak svůj vlastní, který hojně nápojem tvých pohledů je dosud prosycen. Než pravdu pít z něj nelze! Jako mrak je bezradný, jenž nocí pohlcen. 66
Můj život s tebou podobal se knize, Můj život s tebou podobal se knize,
 slov krásných unášel nás, citů spád, až náhle stránka jedna zřela cize nám v ústrety jak ten, kdo nemá rád náš pohled zvídavý. Tak rozevřena zůstala kniha... Vítr příhod vál, chtěl stránku obrátit, než přetížena jak byla by, na stejném místě dál se rozvírala. – Ruku laskavou teď hledám, na knize by spočinula jak na víčkách, jež klesly únavou – a ničím, co v ní psáno, nepohnula. 67
Osude záhadný, proč dáváš tkvít Osude záhadný, proč dáváš tkvít
 květnému pelu v orla peruti, když jediné jej střese mávnutí a vzdušným prostorem se bude chvít jen vteřinu ten opar barevný, co tvořil květu půvab nádherný i podstatu? Nač dravci pelu tříšť je potřebna? Do nadoblačných hřišť když vzlétaje, perutmi vesluje, zda květu vzpomene, jenž dotekem mu říci chtěl, ať dále nepluje a v pohádku ať věří, člověkem že možno květu dravce učinit! Osude záhadný, proč zavinit chceš zhoubu květu? Dravci na pospas proč dáváš, co mu není na prospěch? Vrať květu pel, jenž dravci pro posměchposměch, i když mu perut k letu netíží. Dej dravci kořist, která nesníží pud dravčí, urvána jsouc v zápasu. Ne pel, on krve chce jen okrasu! 68
A ženy opustily rodnou zem, A ženy opustily rodnou zem,
 své rodiče i sourozenců kruh a v cizí země spěly, jak chtěl druh, a určeno jak bylo osudem. Já za Faustem jsem nešla, v rodný dům můj vešel hostem, hostem odešel obětí nežádaje, obešel tak zákon, touhou vele zákonům. Mou svobodu ni čas můj nespoutal a já mu nedávala povinně svou lásku oddanou, když nevinně jsem jeho byla, jenž mne upoutal. My oba dárci byli. Ještě víc on dárcem však, že možnost milovat jsem měla já, co zatím on jen rád mne míti doved. Přání na tisíc vzrůstalo slovem jeho, ani přát však on si nemohl, co nedalo mu předem srdce mé a co by dát mu ještě nechtělo. Tak přijalo na radostech svých více na stokrát než on, že milovalo, srdce mé, když Faust můj dovedl jen míti rád. 69
Na tebe zapomenout totéž jest Na tebe zapomenout totéž jest
 jak vlasti zříci se i života a tulačkou se státi bezdomnou, jež bídně jen se vleče prachem cest, když oči zachvátila slepota. Tvou nebýt v duchu, nevěřit v tvou čest, jež štítem byla ženě, nevinnost jak dívce kdys, jak bídně žila bych, když v štěstí dosud byla moje ctnost a lásky zvykla jsem si na přepych. Na tebe zapomenout nemohunemohu, i když mé lásky nebyls dosti bedliv; vždyť často chceme více na BohuBohu, než dá nám, aniž byl k nám nespravedliv. 70
Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech
 nehledej opuštěnou! Samota má plna příhod je a v rodných zdech stesk nehnízdí. Je plodná dřímota, jíž oddávám se, plodné snění mé i klín můj. Novou touhou vzkvetl sad, a radost prostoupila bdění mé. Až na mne vzpomeneš, ať je ti tak, jako bys tiše vešel do zahrad, kde soulad krásy cesty obestřel. Stín je tam též, on všude musí být, by mohl sluncem oslněný zrak do jeho přítmí na chvíli se skrýt. A slzy vídáš-li, jež stopu tvou si vlhčí zpráhlou, věz, že za sebe je nepláču. To jenom duší dvou mně líto souladu, myslím-li na tebe a na tvou víru v rozum ubohou. Až na mne vzpomeneš, tu na tváři ať úsměv kvete ti a poznání ať jako slunce mraky prozáří. 71
Můj sen byl – prožít krásnou, dlouhou lásku. Můj sen byl – prožít krásnou, dlouhou lásku.
 Než brzy zřela jsem, že nelze měřit cit Faustův věčností, že zbývá věřit jen v zítřek, nechci-li vše dáti v sázku. Jak dítě Faust byl, milenkou i matkou já zároveň. On nevědomky ničit chtěl vášní chlapeckou, co sotva klíčit nadějí ve mně počínalo sladkou. Tak bdělou strážkyní jsem byla ruce, jež laskajíc by byla rozbíjela předměty z křišťálu k mé velké muce. Je bráníc, dítěti jsem promíjela a mezi polibky mu domlouvala, až hodné bylo. Aby rozesmálo se dítě mé, své srdce jsem mu dala, a ono po libosti si s ním hrálo. 72
Tys řekla, Marto – slovo stačilo, Tys řekla, Marto – slovo stačilo,
 a tvůj Faust nikdy by byl neodešel! Muž neví nic, je nutno vše mu říci, by porozuměl, co nás tlačilo, a že se nelze zastavit jen u žen, jak do hospůdky při cestě bys vešel, co neznámý a řád svůj zůstal dlužen. Mělas mu říci, mělas žádat, chtít... Ach, zadrž, Marto, jiného jej mít, než jak byl sám – já chtít jsem nedovedla. Ty mýlíš se! On nevešel, bych pít mu na dluh dala! Sama jsem jej zvedla jak květ, jejž na cestu mi osud hodil. On nešel za mnou, jen mne doprovodil. To láska potom Mefistem by byla, ne Markétkou, když mocí svou by svedla, že úpis volnosti by vymámila. 73
Čím rozloučení je mi hořkost, žal, Čím rozloučení je mi hořkost, žal,
 jež zmučily mé srdce i mou skráň, když ve vzpomínkách, Fauste, žiješ dál jak v dětské duši, kterou mocně jal kdys první dojem, jarem vzkvetlá stráň, les, který první ostružiny dal. Co znamená, že při mně nežiješ, když v srdci srdce mého dále dlí tvůj duch i bytost tvá a nesetlí tam jako v rově, když v něm dožiješ ve věčném mládí, které neumdlí v tom žití, s nejdražšími mými sny. – Tak jako keře pýcha, co rok kvést a poupaty se zdobit v bujnosti, tak já mám vzpomínek svých hojnosti, v nichž Faust mi, jako dříve, druhem jest. A stává se mi, když se pomodlit chci duší k Bohu, vírou soustředit se celou ku vznešené moudrosti – že na Fausta dřív musím pomyslit. 74
Vše pochopit – toť smysl života! Vše pochopit – toť smysl života!
 Znát původ slz i zdroje úsměvů, že věčnost radostí lze obsáhnout a láskou nesmrtelnost dosáhnout a hříchu že nám hrozí temnota, až duši nebude už do zpěvu. Zklamány nejsme tím, že opustil nás muž a že nás dosti neměl rád, víc stokrát bolí to, že dopustil, abychom zřely v nic se rozpadat ten ideál, jenž naší láskou žil. V mých vzpomínkách Faust žije nezkalen, v nich podobu má z nejkrásnějších chvil tak, jak jej pohled duše objevil a v bdění přijal své i ve svůj sen. A cítím každým srdce tepotem, že v stínu porobě již nevězím a láskou, jež mi byla životem, nad životem i láskou vítězím. 75
IV.
MARKÉTKA MATKOU
„Otec dětem sluncem je a matka zemí – v které kořeny své mají sic, než sluncem stvořeny že byly – cítí.“
[77]
Teď náhle ze sna jsem se probudila! Teď náhle ze sna jsem se probudila!
 Co vzbudilo mne? Tikot hodin snad? Šukání myšky, která zabloudila sem v naději, že utiší svůj hlad, či sýček zlý, jenž celé noci bloudí kol oken mých a často nedá spát, neb měsíc, který neúnavně loudí jak chtivý milenec vzdech spící země? Na lůžko usedám a pátravě na dveře hledím. Jistě vejde ke mně teď vzácný host. Co v smutku záplavě by jinak blahé věstilo mi chvění? Než kolem ticho je – dům v snění je všecek pohroužen a vzácný host sem nevchází. Či vešel, když jsem spalaspala, a se mnou těší se teď na radost, až probudím se, bych jej uvítala? Je zde a hlásí se. Již pohybem se zradil. Se mnou hajá – malý dost, by v lůžku jednom jedním záhybem se teple ukryl hostitel i host. Již nejsem sama... Ruce skřížené mám na prsou a oči zdvižené se modlí, usmívají. Zabloudilo v ně trochu slz; ne z úzkosti, leč milo a radostno tak, že je s hostem být. Teď tiše, aby jej to nevzbudilo, chci se mu kolébavkou odvděčit. 79
V těle mém děťátko dřímá... V těle mém děťátko dřímá...
 Vzbudí se jednoho dne! Očima udivenýma kolem se rozhlédne, po mušce ručku vztáhne, po paprsku slunce, na samet růže zvědavě sáhne, a prvním trnem poraněno, první bolestí rozechvěno v mých loktech přijde se skrýt. V těle mém děťátko dřímá a zatím jen očima mýma vše kolem může zřít. A proto věci nejcennější hledám pro pohled očí svých a dotek rukou a v duši zbloudit nedám bolesti. Tepy srdce mého tlukou mu k písni veselé jen doprovodem a děťátku, jež dřímá v kolébce těla mého, jasným bodem být musí bytost má, až očima udivenýma po prvé na svět se zadívá. 80
Obláčky bílé nad zahradou plují Obláčky bílé nad zahradou plují
 a zmladlé stromy, náruč rozepiatou po jarním slunci, v hradby seskupují svou svěží zeleň. Země odpočatou zas cítí se a radostně být matkou si žádá. Na zásnubní její lože sněženky prostřely se jinovatkou a blatouch atlasem své syté žlutě. Z družiček-bříz, jak mlha nadechnutě závoje splývají a jaro kvítím ve svatební den zemi zasypalo. V sad zahleděna, v hloubi duše cítím, jak i mne jaro k zemi připoutalo. – Snad druhdy květem byla jsem, snad břízou, že je mi teď, jak tajů ve tvoření bych vnikala a jako stromy mízou se nalévala, jak květ v opojení svou vůní dýchala. Snad pravěkem jsem prošla přírody a vším tím byla dřív, nežli stala jsem se člověkemčlověkem, a zemru, abych se k nim navrátila? S důvěrou v měkkou náruč země kladu dnes dítě své, jež prvně na zahradu jsem vynesla. A stromy haluzemi hned kývají a do snů kos mu zpívá touž písničku, co loni nám. Tak zemi jej zkvetlé svěřuji, jež v souhlas kývá k mé péči o ně. Teď, jak vzbudilo se a vzhlédlo v stromů zelenavou šeři – očima jeho Faust se na mne dívá a se mnou dlí pod bezovými keři. 81
Když dětskou touhou žádáš, ještě výš Když dětskou touhou žádáš, ještě výš
 bych vyzvedla tě, mezitím co páž má umdlévá, a tílka tvého tíž mé ruce láme, přáním smělým blíž se stropu ocitnout mé přání vyzvedáš, jež spát by mělo dávno pohřbené. Nevolej výš – i já tak volala kdys opojena štěstí úsměvem a myslela, že stačí projevem vykřiknout bouřlivým, bych zdolala již vyplnění. Ne, jen nechtěj výš, mé dítě! Proto ne, že tílka tíž mé ruce láme, ale proto jen, že vyplněním sobě ublížíš! 82
Mne dítě ve hře škráblo do krve... Mne dítě ve hře škráblo do krve...
 a s vytrysknuvší krůpějí si hrálo jak s broučkem, jehož shlédlo po prvé. Nad objevem se šťastně rozesmálo a krůpějí – jak korálků když řada na ruce mé se vbrzku objevilo – myslelo dítě – nic že nevypadá tak krásně, jak ta červeň, kterou smylo a smyvši pro korálky zaplakalo. Co neudělá matka, dětské slzy by téci neviděla! Ruku stiská, by korálky se objevily brzybrzy, a šťastna je, když dítě nad tím výská. 83
Ty první krůčky, v zlato pěšinky Ty první krůčky, v zlato pěšinky
 jež stopou vryly se – jak bublinky nad vodou rozmarně se nesly dále, a před překážkou stavěly se stále, když kamének neb brouček malinký na cestě objevil se nenadále – ty první šťastné krůčky udivené dítěte mého! Vlásky poplašené doteky větru, příliš jemné pro ně se čeřily, jak len když na záhoně se vlní v slunci! Oči proměnlivé jak nebe dubnové a zádumčivé, starostí první zkrabatěné čílko a nejistotou ovládnuté tílko, jež cítím chvít se, jak se v bázni kloní k ochranným dlaním, nevědouc, zda země je pevna dost, by jít se dalo po ní. Pohybem, křikem, utíká se ke mně a povzbuzeno ke květinám voní a v záhonech mých jako kozlík řádí. Pud nevědomý drobné ručky svádí si krásu přivlastnit a marně pro ně cíl jiný hledám. Lačně na záhoně se procházejí, ničíce, když hladí. Ty první krůčky mnoho znamenají! Svět otevřen a vše, co v něm se tají, chce dítě poznat. Vím, že nezlekají je moje zkušenosti. Muška v letu též nestará se o to, zda ji smetu se svíce neživou. Než dítě moje dřív zahradu ať pozná, lidské boje tam za zdí počkají. V mém náručí ať nejprv krásu znát se naučí 84 v té zahradě, kde není nepokoje! Ať jednou svobodně z ní vykročí, až život zachce se mu uvidětuvidět, a jako dosud světem zahrada mu jest, ať zahradou mu celý svět! 85
Až zeptáš se, co s tatíčkem se děje Až zeptáš se, co s tatíčkem se děje
 a proč si nepřichází s tebou hráti – můj zrak se v odpověď ti neusměje, když řeknu: Krásně naň si vzpomínati budeme spolu, holčičko má malá. Tak věrně povím ti, čím v pěkných chvílích mé duši byl, že jako bys jej znala, jej vítat budeš, důvěrně ho zvát k svým dětským hrám a cítit, že má rád nás obě. A když přece po tvém boku krok zvolním, divnou mlhu náhle v oku, a ty se zeptáš, malé moje ptáče, proč pro něho tak duše moje pláče – jak řeknu ti, že soucitem se chvěji, když pomyslím, že v knihách, ve vědění Faust hledá to, co v smíchu tvého znění lze najít jedině – a v beznaději co nenachází – na to vše že vědí tvá drobná ústa pravé odpovědi. 86
Mé dítě, holčičko má, ptáčku malý, Mé dítě, holčičko má, ptáčku malý,
 jenž ze chmur vzbouzíš mne svým zatikáním a zázrak radosti svým pousmáním v mou duši vracíš, rozruch neustálý v tiš samoty svým křikem výbojným mi neseš – lékem pro mne opojným je bytost tvá! Jak globus celý svět ve hře svých ruček umíš otáčet, když radostí se teplou rozjásáš. Svůj život ode mne máš. Od tebe svůj přijímám. A jest-li požádáš, bych zcela zapomněla na sebe a vrátila jej, nebo k ozdobě ti dala jej, jak květ, jenž na hrobě i nach i vůni svou si zachová – jej vezmi, je-li barva nachová ti ke štěstí. A nečiň pokání, že matčino tím skončí poslání. 87
Mé dítě, krásné jsi! Co znamená Mé dítě, krásné jsi! Co znamená
 vedle tvé krásy hezkost bezjmenná celého světa! Chabým zdá se být paprsek slunce proti úsměvu, kterým ty dovedeš se rozzářit! Nad výkřiky tvé sladších záchvěvů příroda nemá ani ve zpěvu svých ptáků, aby mohla zachytit v nich kouzlo prvotní tvých nápěvů! A zázrakem je tílka tvého tvar, tvých ruček drobnost, důlky bělostné, kam polibky své kladu radostné. Modř očí tvých je dobrých nebes dar, jejž pro tebe jsem k nebi vzhlížejíc si vymodlila, líce tvého čar je nachem růží, při nichž o tobě jsem snila, ve vůni se ztápějíc. Mé dítě, krásné jsi, jak láska má kdys krásná byla! Svýma rukama zas k sobě tisknu ji, modř oblohy dnů jasných, opojených nocí čar i možností tajemné rozlohy – a vím, co milosti je boží dar. 88
Čtyrletý hošík, hezký, černooký, Čtyrletý hošík, hezký, černooký,
 vrznutí branky nic se nezlekal a vešel k nám. Psík vyběh, zaštěkal, a srnka vyplašena dvěma skoky v houšť spasila se. Z keřů úkrytu jsem na vše hleděla. Jak dcerka malá na psíka velitelsky zavolala a hošíkovi vlídně domlouvala, by nebál se, že dá mu záštituzáštitu, a cizince si do zahrady zvala. – Tak jako Faust kdys stál tam rozpačit náš malý host, a pohled divoký chlapeckých černých očí něhou slád domluvy té a honem nároky své hlásil, že by srnku chytil rád a psíka pohladil. – Tak spolu hrát si začali, a jak vše Faustu dát jsem musela, tak všechno rozdala teď hošíkovi dcerka. A když shlédla, že jablko je tužby jeho cíl, jež v trávě zbylo, se země je zvedla a dělíc, větší díl mu podala, jak znala by, co jednou vytuší, že v životě nám, ženám, přísluší z požitků všech jen nepatrný díl. 89
Má otce však náš hošík, stálý druh Má otce však náš hošík, stálý druh
 již zábav našich. V dcerušky mé sluch to divně zní, když hošík horuje o otci svém, jak zázrak byl by, Bůh; dnes za městem že byli, sděluje, kde zřeli plno věcí podivnýchpodivných, a zítra, že mu otec daruje z papíru draka, knížku věnuje, kde psáno o hrdinných rytířích, o krejčíku, jenž zabil sedm much jedinou ranou. A mně zdálo se, co nevidět stín hrozný vykročí, jejž dosud dítě moje nezřelo, a způsobí, by prvně bálo se, když hlavičkou se o mne opřelo v mateřské přituleno náručí. Jak říci to? Vždyť sama pochopit dřív musím, otec dětem sluncem je a matka zemí, v které kořeny své mají sic, než sluncem stvořeny že byly, cítí. Spojeny jak strom jsou s lůnem matky, ale uchopit by slunce chtěly, které otcem je a zázračné, že svítí zdaleka a nepoutá, jak láska mateřská, jež láskou svou i péčí poutem je. I dcerka má dnes touží, příběhy o slunci, otci svém se pochlubit a ptá se hláskem, který do něhy nezvyklé sládne. Mně je, pomodlit že mám se dřív, než povím, s vysoka proč září slunce, mateřský když cit 90 je blízko tak, že všechno pochopit zná hloubkou svou, i to, že prosté pout chce dítě jednou jako otec být, by jak on mohlo v dálku uniknout. 91 OBSAH:
I. PŘED PŘÍCHODEM FAUSTA5 II. MARKÉTKA MILENKOU23 III. MARKÉTKA O SAMOTĚ51 IV. MARKÉTKA MATKOU77
E: av; 2007 [93]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihy Zvonu; Procházka, František Serafínský; Unie
(Knihy Zvonu. – Kniha 45. Pořádá Fr. S. Procházka – Tiskem „Unie“ v Praze. Nákladem České grafické unie a. s.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 96