V té noci jedné žití polovic

Marie Calma

V té noci jedné žití polovic V té noci jedné žití polovic
jsem ztratila. Stůl v temnu, na něm list se svítil záhadný. Jej nutno číst! A mrtvě, jak tvář v světle voskovic, bez obsahu, jak tělo bez duše to písmo bylo mi. Jen v předtuše jsem cítila, že pro mne nežije již Faust můj. Z neznámých mně míst se loučil se mnou, mužsky krutě jist, že srdce mé tak lépe přežije tu bolest loučení. – Že zatoužil po širém světě vědění, mi psal. Ni slova díků. Muž má jiný cíl, než aby ženu věrně miloval. Ať věřím, velkou že jest obětí mne opustit. Však díla početí to vyžaduje. – Tak mi asi psal – jak měl by těžkou vinu odpouštět, že dávno bránila mu rozletět se k cíli láska má. Já zaštkala: Jak marné dílo, které prosté pout si lásky žádá být, jež zašlápnout si troufá nejkrasší květ zahrady, když sotva vzkvetvzkvet, a za něj náhradynáhrady, chce, umělým by květem přijala! Jak bezcennou je Faustu láska žen, když myslí, dál že dojde nestřežen a neochráněn okem jasnovidným. Jak duši jeho žena tvorem bídným se musí zdát, jenž nezná spolutvořit, jak nízkou láska, že by mohla bořit, když silna silou duší dvou by byla! Tak lásku svou jsem málo zušlechtila své duše touhou, že mi neuvěřil, 53 jak sama „jdi“ – bych řekla, kdyby svěřil mně pochybnost svou? – Jak má duše práhla vše pochopit a blízkost viny najít své vlastní, jak v tom žalu zajít jsem přála si! – V tom svíce zhasla. Ráno pobledlé v jizbu vešlo. – „Dokonáno,“ mně šeptalo. List z ruky pustila jsem a hlavu pozvedla. Byl zalit jasem cíp zahrady, kde s Faustem sedala jsem. Z keřů, jež v jaře kvetly, napadané teď listí vítr v smělý tanec stočil a v nádrž nesl. Některé v ní smočil a jiné vzhůru vynes. Bouře přehnala se v noci té i nad zahradou mojí... Zlámaným větvím, živým ještě listím pokrytým, ustlala jsem v jizbě svojí. A Faustu z hlubin žalu žehnala.
54
Básně v knize Písně moderní Markétky:
  1. Až přijde? Nejdřív na to se dnes ptám,
  2. Ať přijde v slunci, velký jako Bůh,
  3. Jenom ať třtinou není! Silný prut,
  4. Vstát musela jsem – jít. Má cesta cíl?
  5. Sen divný zdál se mi. Pláň široká
  6. Mám cestu v lese, na ni chodím snívat.
  7. Lákají cíle – láká umění...
  8. Má zahrado, v své bílé závoje
  9. A v život můj stín osudově zasáh...
  10. Stín přešel pokojem, stín záhady
  11. Na Fausta čekám; se mnou čeká dům
  12. Vím, láska mužům víc že nebývá
  13. Zas o životě někdy vypravuj mi!
  14. O lásce nemluvím – mně stačí víra.
  15. Tak plné slunce bylo dnešní ráno!
  16. V zahradě bylo to. Před bouří. Temné mraky
  17. Já cítím, Fauste, štěstí že je víc
  18. Tys na obloze světlým Jupiterem
  19. Vím, Fauste, muž a žena světy dva
  20. Nadarmo včera tvého příchodu
  21. Tak nehleď na mne, zraky vábivé
  22. Na klíně Fausta, s hlavou na rameni
  23. Zas na Petříně jsme. A Praha širá
  24. Svět citů mých, hle, je ti otevřen!
  25. Jak bohu rozumím, jej miluji
  26. Proč miluji tě, Fauste? Co tě znám,
  27. Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět
  28. V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí
  29. Tys řekl, Fauste, láska že je změnná,
  30. Tvůj ocelový pohled zapadne
  31. Zas přišel dnes a mluvil důvěrně,
  32. Říkají muži – láska nestačí,
  33. V té noci jedné žití polovic
  34. A Faustu z hlubin žalu žehnala!
  35. Jak odumřelé drobné ruce mé
  36. Jsi bledá tak, jen zrak ti divně plane.
  37. Dnes bez dechu jsem došla k domovu.
  38. Je bílo venku. Sněžných vloček houšť
  39. Bože můj – bráním se – smutek mne chvátí –
  40. Sníh stopy zavál – větve modřínu
  41. Je Velký pátek. Srdcem pokorným
  42. Mé šaty barvy poupat jabloňových,
  43. Již nevolám tě, Fauste, touhou svou,
  44. Kdos – „krása tragická“ – řek s úsměvem,
  45. Můj život s tebou podobal se knize,
  46. Osude záhadný, proč dáváš tkvít
  47. A ženy opustily rodnou zem,
  48. Na tebe zapomenout totéž jest
  49. Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech
  50. Můj sen byl – prožít krásnou, dlouhou lásku.
  51. Tys řekla, Marto – slovo stačilo,
  52. Čím rozloučení je mi hořkost, žal,
  53. Vše pochopit – toť smysl života!
  54. Teď náhle ze sna jsem se probudila!
  55. V těle mém děťátko dřímá...
  56. Obláčky bílé nad zahradou plují
  57. Když dětskou touhou žádáš, ještě výš
  58. Mne dítě ve hře škráblo do krve...
  59. Ty první krůčky, v zlato pěšinky
  60. Až zeptáš se, co s tatíčkem se děje
  61. Mé dítě, holčičko má, ptáčku malý,
  62. Mé dítě, krásné jsi! Co znamená
  63. Čtyrletý hošík, hezký, černooký,
  64. Má otce však náš hošík, stálý druh