Sen divný zdál se mi. Pláň široká

Marie Calma

Sen divný zdál se mi. Pláň široká Sen divný zdál se mi. Pláň široká
 jak bezútěšný život klenula se do dálek neznámých. A s vysoka v tok řeky, která šedě vinula se svým korytem jak flory smuteční na těle zchřadlém, ptáci skuteční jak terče ohnivé se zrcadlili; v chřest křídel jejich z dálek vlci vyli svou píseň hladovou. A já tam sama jsem ocitla se s bázní, že ta tlama příšerné pouště zhltne mne, neb ptáci mne uklovou, v šeď řeky, jež se ztrácí v písčině nezměrné, mne odhodí. Než zvlídněl kraj, zmalela písčina a já se ocitnula na lodi, jež do dálky svou plavbu počíná. Má touha kormidla se zmocnila a plachet přání, lana napiala se vůlí mou, na stožár vypiala se vlajka naděje a honila se s větrem o závod. A divý proud mne unášel, jež nyní vtělena jsem byla v loď a v hybné její síly. V šeď řeky vplula barva zelená a vlny ústy ptaly se, kam plout by měly se mnou, za jakými cíli mnou, lodí, hladina je dělena? A boky mé se noří v hladinu jak v silnou náruč, která v přilnutí v nezměrné slasti tělo rozdrtí a vlnám sděluje svou novinu kormidlo-touha, vlajka-naděje 11 a vůle, lano v uzly napiaténapiaté, i plachty, sluncem přání vyhřáté. „Ať loď má tvými břehy dospěje, jež odříkání vedou hladinouhladinou, až tam, kde jiné řeky ústí tok, jež tvé by nezadala hlubinou, a jenom moře bylo její sok!“ Tím skončil sen – a byl-li k užitku, budoucnost ukáže. Dnes jako v snách však chodím, plna ještě požitku z té plavby úžasné, kdy lodní bok jak tělo mé se neslo na vlnách. 12
Básně v knize Písně moderní Markétky:
  1. Až přijde? Nejdřív na to se dnes ptám,
  2. Ať přijde v slunci, velký jako Bůh,
  3. Jenom ať třtinou není! Silný prut,
  4. Vstát musela jsem – jít. Má cesta cíl?
  5. Sen divný zdál se mi. Pláň široká
  6. Mám cestu v lese, na ni chodím snívat.
  7. Lákají cíle – láká umění...
  8. Má zahrado, v své bílé závoje
  9. A v život můj stín osudově zasáh...
  10. Stín přešel pokojem, stín záhady
  11. Na Fausta čekám; se mnou čeká dům
  12. Vím, láska mužům víc že nebývá
  13. Zas o životě někdy vypravuj mi!
  14. O lásce nemluvím – mně stačí víra.
  15. Tak plné slunce bylo dnešní ráno!
  16. V zahradě bylo to. Před bouří. Temné mraky
  17. Já cítím, Fauste, štěstí že je víc
  18. Tys na obloze světlým Jupiterem
  19. Vím, Fauste, muž a žena světy dva
  20. Nadarmo včera tvého příchodu
  21. Tak nehleď na mne, zraky vábivé
  22. Na klíně Fausta, s hlavou na rameni
  23. Zas na Petříně jsme. A Praha širá
  24. Svět citů mých, hle, je ti otevřen!
  25. Jak bohu rozumím, jej miluji
  26. Proč miluji tě, Fauste? Co tě znám,
  27. Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět
  28. V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí
  29. Tys řekl, Fauste, láska že je změnná,
  30. Tvůj ocelový pohled zapadne
  31. Zas přišel dnes a mluvil důvěrně,
  32. Říkají muži – láska nestačí,
  33. V té noci jedné žití polovic
  34. A Faustu z hlubin žalu žehnala!
  35. Jak odumřelé drobné ruce mé
  36. Jsi bledá tak, jen zrak ti divně plane.
  37. Dnes bez dechu jsem došla k domovu.
  38. Je bílo venku. Sněžných vloček houšť
  39. Bože můj – bráním se – smutek mne chvátí –
  40. Sníh stopy zavál – větve modřínu
  41. Je Velký pátek. Srdcem pokorným
  42. Mé šaty barvy poupat jabloňových,
  43. Již nevolám tě, Fauste, touhou svou,
  44. Kdos – „krása tragická“ – řek s úsměvem,
  45. Můj život s tebou podobal se knize,
  46. Osude záhadný, proč dáváš tkvít
  47. A ženy opustily rodnou zem,
  48. Na tebe zapomenout totéž jest
  49. Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech
  50. Můj sen byl – prožít krásnou, dlouhou lásku.
  51. Tys řekla, Marto – slovo stačilo,
  52. Čím rozloučení je mi hořkost, žal,
  53. Vše pochopit – toť smysl života!
  54. Teď náhle ze sna jsem se probudila!
  55. V těle mém děťátko dřímá...
  56. Obláčky bílé nad zahradou plují
  57. Když dětskou touhou žádáš, ještě výš
  58. Mne dítě ve hře škráblo do krve...
  59. Ty první krůčky, v zlato pěšinky
  60. Až zeptáš se, co s tatíčkem se děje
  61. Mé dítě, holčičko má, ptáčku malý,
  62. Mé dítě, krásné jsi! Co znamená
  63. Čtyrletý hošík, hezký, černooký,
  64. Má otce však náš hošík, stálý druh