Sen divný zdál se mi. Pláň široká
Sen divný zdál se mi. Pláň široká
jak bezútěšný život klenula se
do dálek neznámých. A s vysoka
v tok řeky, která šedě vinula se
svým korytem jak flory smuteční
na těle zchřadlém, ptáci skuteční
jak terče ohnivé se zrcadlili;
v chřest křídel jejich z dálek vlci vyli
svou píseň hladovou. A já tam sama
jsem ocitla se s bázní, že ta tlama
příšerné pouště zhltne mne, neb ptáci
mne uklovou, v šeď řeky, jež se ztrácí
v písčině nezměrné, mne odhodí.
Než zvlídněl kraj, zmalela písčina
a já se ocitnula na lodi,
jež do dálky svou plavbu počíná.
Má touha kormidla se zmocnila
a plachet přání, lana napiala
se vůlí mou, na stožár vypiala
se vlajka naděje a honila
se s větrem o závod. A divý proud
mne unášel, jež nyní vtělena
jsem byla v loď a v hybné její síly.
V šeď řeky vplula barva zelená
a vlny ústy ptaly se, kam plout
by měly se mnou, za jakými cíli
mnou, lodí, hladina je dělena?
A boky mé se noří v hladinu
jak v silnou náruč, která v přilnutí
v nezměrné slasti tělo rozdrtí
a vlnám sděluje svou novinu
kormidlo-touha, vlajka-naděje
11
a vůle, lano v uzly napiaténapiaté,
i plachty, sluncem přání vyhřáté.
„Ať loď má tvými břehy dospěje,
jež odříkání vedou hladinouhladinou,
až tam, kde jiné řeky ústí tok,
jež tvé by nezadala hlubinou,
a jenom moře bylo její sok!“
Tím skončil sen – a byl-li k užitku,
budoucnost ukáže. Dnes jako v snách
však chodím, plna ještě požitku
z té plavby úžasné, kdy lodní bok
jak tělo mé se neslo na vlnách.
12