V té noci jedné žití polovic

Marie Calma

V té noci jedné žití polovic V té noci jedné žití polovic
jsem ztratila. Stůl v temnu, na něm list se svítil záhadný. Jej nutno číst! A mrtvě, jak tvář v světle voskovic, bez obsahu, jak tělo bez duše to písmo bylo mi. Jen v předtuše jsem cítila, že pro mne nežije již Faust můj. Z neznámých mně míst se loučil se mnou, mužsky krutě jist, že srdce mé tak lépe přežije tu bolest loučení. – Že zatoužil po širém světě vědění, mi psal. Ni slova díků. Muž má jiný cíl, než aby ženu věrně miloval. Ať věřím, velkou že jest obětí mne opustit. Však díla početí to vyžaduje. – Tak mi asi psal – jak měl by těžkou vinu odpouštět, že dávno bránila mu rozletět se k cíli láska má. Já zaštkala: Jak marné dílo, které prosté pout si lásky žádá být, jež zašlápnout si troufá nejkrasší květ zahrady, když sotva vzkvetvzkvet, a za něj náhradynáhrady, chce, umělým by květem přijala! Jak bezcennou je Faustu láska žen, když myslí, dál že dojde nestřežen a neochráněn okem jasnovidným. Jak duši jeho žena tvorem bídným se musí zdát, jenž nezná spolutvořit, jak nízkou láska, že by mohla bořit, když silna silou duší dvou by byla! Tak lásku svou jsem málo zušlechtila své duše touhou, že mi neuvěřil, 53 jak sama „jdi“ – bych řekla, kdyby svěřil mně pochybnost svou? – Jak má duše práhla vše pochopit a blízkost viny najít své vlastní, jak v tom žalu zajít jsem přála si! – V tom svíce zhasla. Ráno pobledlé v jizbu vešlo. – „Dokonáno,“ mně šeptalo. List z ruky pustila jsem a hlavu pozvedla. Byl zalit jasem cíp zahrady, kde s Faustem sedala jsem. Z keřů, jež v jaře kvetly, napadané teď listí vítr v smělý tanec stočil a v nádrž nesl. Některé v ní smočil a jiné vzhůru vynes. Bouře přehnala se v noci té i nad zahradou mojí... Zlámaným větvím, živým ještě listím pokrytým, ustlala jsem v jizbě svojí. A Faustu z hlubin žalu žehnala.
54