V té noci jedné žití polovic
V té noci jedné žití polovic
jsem ztratila. Stůl v temnu, na něm list
se svítil záhadný. Jej nutno číst!
A mrtvě, jak tvář v světle voskovic,
bez obsahu, jak tělo bez duše
to písmo bylo mi. Jen v předtuše
jsem cítila, že pro mne nežije
již Faust můj. Z neznámých mně míst
se loučil se mnou, mužsky krutě jist,
že srdce mé tak lépe přežije
tu bolest loučení. – Že zatoužil
po širém světě vědění, mi psal.
Ni slova díků. Muž má jiný cíl,
než aby ženu věrně miloval.
Ať věřím, velkou že jest obětí
mne opustit. Však díla početí
to vyžaduje. – Tak mi asi psal –
jak měl by těžkou vinu odpouštět,
že dávno bránila mu rozletět
se k cíli láska má. Já zaštkala:
Jak marné dílo, které prosté pout
si lásky žádá být, jež zašlápnout
si troufá nejkrasší květ zahrady,
když sotva vzkvetvzkvet, a za něj náhradynáhrady,
chce, umělým by květem přijala!
Jak bezcennou je Faustu láska žen,
když myslí, dál že dojde nestřežen
a neochráněn okem jasnovidným.
Jak duši jeho žena tvorem bídným
se musí zdát, jenž nezná spolutvořit,
jak nízkou láska, že by mohla bořit,
když silna silou duší dvou by byla!
Tak lásku svou jsem málo zušlechtila
své duše touhou, že mi neuvěřil,
53
jak sama „jdi“ – bych řekla, kdyby svěřil
mně pochybnost svou? – Jak má duše práhla
vše pochopit a blízkost viny najít
své vlastní, jak v tom žalu zajít
jsem přála si! – V tom svíce zhasla. Ráno
pobledlé v jizbu vešlo. – „Dokonáno,“
mně šeptalo. List z ruky pustila jsem
a hlavu pozvedla. Byl zalit jasem
cíp zahrady, kde s Faustem sedala jsem.
Z keřů, jež v jaře kvetly, napadané
teď listí vítr v smělý tanec stočil
a v nádrž nesl. Některé v ní smočil
a jiné vzhůru vynes. Bouře přehnala
se v noci té i nad zahradou mojí...
Zlámaným větvím, živým ještě listím
pokrytým, ustlala jsem v jizbě svojí.
A Faustu z hlubin žalu žehnala.
54