Má zahrado, v své bílé závoje
Má zahrado, v své bílé závoje
jež zhalena jsi květů rozvátých,
svic na kaštanech rudě rozžatých
a kouzelné své mísíš nápoje
ze steré vůně, proč dnes ve svatých
tvých loktech neklidno a teskno je?
Proč zdá se, za zdí tou, kde dávno ztich
shon ulic rychlých kroků ohlasem,
že tajemna je víc, než ve větvích
i volnosti – a zde že vězněm jsem,
jenž odsouzen, by nezřel širý svět
tam venku, volný neuslyšel smích
a novým nezachvěl se úžasem
a že by opilci měl závidět,
když nocí jde na nohou nejistých
volnější mne, jenž pouhým vězněm jsem.
Což odkvetu-li jednou za zdí tou
jen pod tvých věrných větví dohledem
a všechno zůstane mi pohádkou
tam venku, věčnou touhou, pohledem
by kdos mne zlíbal, tichou samotou
se prošel? – Přijde-li však slavný den
a kdosi zastaví se na prahu,
by na tvou krásu hleděl oslněn –
ať vejde, říci měj pak odvahu.
16