A v život můj stín osudově zasáh...
A v život můj stín osudově zasáh...
K domovu jdu, ve spleti utišených
již ulic a stín stále je mi v patách,
až srdce bázní bije, přikrčený
když ke zdi domu, na plot nastrčený
ohrady pusté, představ vyplašených
mne spletí neústupně doprovází.
Tu náhle duše spíš než sluch můj slyší
zvuk blížících se kroků. Dále jít,
neb k domům přikrčit se, kde to čiší
cizotou chladných zdí, jež povědít
neumí – vejdi? Zda to nepřichází
tam nový nepřítel? Mne bázeň dvojí
teď zmocňuje se, ve zmatek se pojí,
že nevím již, zda víc mne bázní mrazí
ze stínu, který snad mne v temno srazí,
či neznámého tak se duše bojí?
Stín poskočil a s chodcem, jenž mi kynul
mou vida bázeň, náhle v jedno splynul.
Tak muž i stín teď v jedno spojeni
stanuli při mně nocí zhaleni.
A nevím již, zda chtěla jsem, by minul
mne muž i stín, neb k sobě by mne vinul.
Co oči vyslovily, mohu znát?
Vím jen, stín zmizel hbitě, chodec zbled,
chtěl promluvit a v řeči své se mát,
chtěl odejít a jíti nedoved.
Tak jdeme mlčky... Proč? Kdo z nás se ptát
by mohl? Krásné noci teprve
teď všímám si a hvězdy vidím plát
tak sytou září v žití po prvé.
Sem vejdi – pohybem chce ruka zvát,
17
když ku brance se ve zdi vztahuje
a v stisku cítí – není cizincem
ten muž, jenž do noci se vzdaluje.
18