Tak nehleď na mne, zraky vábivé
Tak nehleď na mne, zraky vábivé
jak mužů hledí, spoutat chtějíce
pro letmou chvíli ženy líbivé,
jež o ně zachytí se smějíce,
než klesnou v kaluž temné ulice.
Když polibkem mne poutáš ke rtům svým,
chci cítit v doteku tvých drahých úst,
že mimo smysly, světem tajemným
jsem s tebou spiata, že mé duše vzrůst
je tebou podmíněn. Když přiblíží
se ke mně vášnivě tvůj lačný cit,
tu je mi, že kdos velký přihlíží,
by zvěděl, umíme-li pochopit,
že duše též se v naši nicotnost
neb v krásu naši smysly pohříží.
A Tajemný mi šeptá: všedna dech
ať lásky tvé se netkne, ve svých snech
i v životě buď čista, vyrůst nech
květ smyslů svorně s květem duše své
a zdob se jimi ve svátečních dnech.
Je láska sochařem a z krásy vzor
si tvoří z vosku, smysly nejprve,
a hotova-li, duchem teprve
tu podobu si vtesá ve mramor.
To velký Tajemný tak hovoří.
Já věřím! Voskovou jsem nádobou
v tvých rukou, s kyticí, v níž zahoří
nach máků vedle růže úbělu.
Mne nejkrásnější obdař podobou,
bych vázou byla, která k údělu
je vyvolena, vláhy zásobou
být květům, jež v ni láska ponoří.
35