Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět
Jak různi, Fauste, jsme! Mé touhy svět
jsi ty. Ať práce, zájem, dojmů spleť
mne jinam vábí, v moci tvé je zpět
mne přivolati, nebo říci – vzleť.
Kruh přání tvých i myšlenek mne spjal,
čin každý tvojí volbě podmínil.
Mně nelze vykonat, co nepřijal
bys souhlasem, neb co bys zastínil
svým pohrdáním. Rostu jako strom,
jenž proto kvete, aby v plody zrál,
ne pro blesk náhody, pro vášně hrom,
ne proto, aby v jeho listí hrál
si vítr po libosti. Kvetu, v plod
bych uzrála, jejž pokrýval by pel
mých tajemství i vlastnosti, co rod
tvůj vyznačují, krása, nad popel
jež vzlétá zničení. Jak různi jsme,
můj Fauste, myšlenkou i citem svým.
V tvé duši cit se nikdy neujme,
by stal se posláním mu splněným
v něm život. V domov lásky útulný
se znaven navracíš jen jako host,
bys píseň jako zpěvák potulný
v něm zazpíval. Sráz mezi námi, most
tě vzdušný k vzdušným zámkům přivádí,
jež při shlédnutí v nic se rozplynou.
Mne moudrost láká, tebe zavádí
chlad rozumu. Jdeš, Fauste, bažinou,
když domov lásky míjíš! Rozumem
mou moudrost nechápeš. Jsme různi tak
jak světy dva, jak různa noc je s dnem.
Dva světy, jež se točí naopak.
43