V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí
V tvou studovnu jsem vešla, v podzemí
jak paprsek se vkrade, stalaktit
kde věky roste, lidským zrakům skryt,
co život nezřen jím, dál na zemi
svou píseň v žhavém zlatě slunce zpívá.
Den letní smál se venku úsměvem
kvetoucích růží, jásal se zpěvem
hrdélek ptačích, že mu neubývá
na půvabech, byl spokojen jak žena
svou krásou bez kazu. Tak s objevem
dne nádhery jsem vešla přetížena
zralostí touhy své, chtíc v náruč vložit
ji tvou, se vším, co z krásy přijalapřijala,
a pochopením tvým ji ještě zmnožit.
Tvůj pohled dotkl se mne, nevnímal
však paprsků, ba spíše oslněn
se jimi zdál, a sklopen bezradně
vyzvání nezřel, aby doplněn
byl souzvuk, který všechno objímal.
Tak unikla nám chvíle důvěrná
velkého splynutí a z krůpějí
dál rostl stalaktit i z nadějí,
v nichž prvně byla jsem ti nevěrná.
44