Tys řekl, Fauste, láska že je změnná,
Tys řekl, Fauste, láska že je změnná,
jak změnné vše, a nedůvěrou stíhal
mne pohled tvůj. Já vím, i neproměnná
když není, přece tomu, kdo ji zdvíhal
svou touhou k nebesům, že nepromění
se zlato její ryzí na kamení.
Bůh tvoří její vznik, vzrůst její sami
však tvoříme. A na nás závisí,
zda odejde, či zůstane-li s námi
jak dobrý druh, jenž život promísí
nám úsměvy i radostnými hrami.
Tvých slov se nelekám a v proměnu
tvých citů nevěřím. Stín klikatý
mne leká však, jenž stále na paty
se tobě věší, posměch v ozvěnu
chvil radostných mi hází. Zažeň jej!
Ať z říše stínů již se nevrací,
by mezi nás a slunce paprsky
se stavěl, ztemňuje tvůj obličej,
když s důvěrou se k mému obrací.
Buď se mnou sám a lásce rozumět
se naučíš, až jasnou bude ti
jak drahý verš, jenž učen nazpamět
již nikdy nezmizí z tvé paměti.
45