Již nevolám tě, Fauste, touhou svou,
Již nevolám tě, Fauste, touhou svou,
ni výčitkou. Děs křídla netopýří
šelestně rozestřel mi nad hlavou
a v krvi mé jak lačný upír hýří.
Již nevolám tě! V dálku modravou
s oblaky ve vzpomínkách nepluji,
když teskno mi, a duši žaluji
jen v tichu mlčením a ještě něčím,
co nelze vyslovit a pro co přát
si nemohu, bys vrátil se. To změna
mých citů není. Za tvou lásku vděčím
ti dosud, třeba vím, že zneuctěna
jsem odchodem tvým, vášní prchavou.
Snad proto nevolám tě, promluvit
bych nemusila slovy, která raní,
lovíce v minulu, co zachytit
již nemohounemohou, a závrať na rozhraní
kde propast zeje hloubkou ničivou,
že z bázně před tebou je – odhalit.
V samotě děs svůj mohu utlumit
a zkrášlit si tě svojí představou,
v ní toulat se a třeba zabloudit,
zář vytušit za clonou mlhavou
a nemít jistoty, že bloudil cit
kdys láskou k tobě, Fauste. Pro tu tíž,
ač miluji tě dosud, touhou svou,
ni výčitkou tě nezavolám již.
65