Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech
Až na mne vzpomeneš, tu ve svých snech
nehledej opuštěnou! Samota
má plna příhod je a v rodných zdech
stesk nehnízdí. Je plodná dřímota,
jíž oddávám se, plodné snění mé
i klín můj. Novou touhou vzkvetl sad,
a radost prostoupila bdění mé.
Až na mne vzpomeneš, ať je ti tak,
jako bys tiše vešel do zahrad,
kde soulad krásy cesty obestřel.
Stín je tam též, on všude musí být,
by mohl sluncem oslněný zrak
do jeho přítmí na chvíli se skrýt.
A slzy vídáš-li, jež stopu tvou
si vlhčí zpráhlou, věz, že za sebe
je nepláču. To jenom duší dvou
mně líto souladu, myslím-li na tebe
a na tvou víru v rozum ubohou.
Až na mne vzpomeneš, tu na tváři
ať úsměv kvete ti a poznání
ať jako slunce mraky prozáří.
71