Čím rozloučení je mi hořkost, žal,
Čím rozloučení je mi hořkost, žal,
jež zmučily mé srdce i mou skráň,
když ve vzpomínkách, Fauste, žiješ dál
jak v dětské duši, kterou mocně jal
kdys první dojem, jarem vzkvetlá stráň,
les, který první ostružiny dal.
Co znamená, že při mně nežiješ,
když v srdci srdce mého dále dlí
tvůj duch i bytost tvá a nesetlí
tam jako v rově, když v něm dožiješ
ve věčném mládí, které neumdlí
v tom žití, s nejdražšími mými sny. –
Tak jako keře pýcha, co rok kvést
a poupaty se zdobit v bujnosti,
tak já mám vzpomínek svých hojnosti,
v nichž Faust mi, jako dříve, druhem jest.
A stává se mi, když se pomodlit
chci duší k Bohu, vírou soustředit
se celou ku vznešené moudrosti –
že na Fausta dřív musím pomyslit.
74