Touho,
Touho,
letadlo básníkovo,
útěcho snílkova, když skutečnost ranila,
bytosti žhavá, spanilá
krásou, která objímá slovo
jak náruč plamenná,
milenko snů, léku uspávavý,
když bolestí se duše příliš znaví,
posilo, vymodlená na NeznámuNeznámu,
když utonout by bylo možno v klamu,
Touho!
Už samé tvoje vyslovení
je zpěvu chorál,
jediný příběh tvůj
ve všedno denní
rudě svítící korál,
tajemství tvoje hlubší a sladší
všeho, co bylo a žilo,
co bloudí a miluje
a tebou dosahuje
dotekem vteřiny
uniknout z života mělčiny
a spočinout v kráse.
Touho!
19
Kdo tak tě volá,
co vše se chvěje mu v hlase!
Je to život sám,
protože dokud touží – i žije
i srdce mu bije
tím zmnoženým tepem,
který ty dáváš krve oběhuoběhu,
když hlas sládne na něhu
říkaje – Touho!
Bílý vykřičníku
na planoucím nebi,
zrádný nevděčníku,
který prcháš s koketností ženy,
žádaje si změny,
podobu měně
na mořských vln pěně
v rytmu laškujícím,
přimknutá k srdcím milujícím
jak obruč popínavá,
ty úskočná, žhavá
Touho!
20