Řeka se vlní,
Řeka se vlní,
světelné polysky
její hladinu plní
a větru otisky
jak pocely na ni dopadají.
Cítí to laskání větru
jen na povrchu
jak rozkoše sprchu,
nebo až do hlubin?
A co mu za to dá,
hluboká, tajemná,
šumem svým?
Tam, v rákosí,
dotekem větru třtiny se znesvářily
a čirky klábosí
po ranní koupeli.
Vody se nabažily
a teď na slunci se hřejí,
s jeho ocelí
meče křídel kříží
v rozmarném doteku.
Takové čisté ráno je,
že tvor tvoru neublíží,
leda člověk člověku.
23
Proto samotu hledám
v čisté rose trav,
která má na tisíc hlav,
a přece mysl jen jednu.
Vím o ní.
Však než ji zvednu
v podobě jednoho květu,
jenž lačen rozvití,
v zlato blatouchů se zachytí
mých vlastních myšlenek svět –
a já budu řece a louce té,
zlíbané, rozkvetlé,
žehnat a závidět.
24