Co na tom, že ti nikdo nedal víc
Co na tom, že ti nikdo nedal víc
v tom jaře, než-li pohled, úsměv v letu,
ty cítíš přec, že jaro plá, že je tu
ve vůni země, v bílé kráse svic,
jež na kaštanech hbitě rozsvítilo.
Co na tom, že jen díváš se, jak bílo
je od květů, jak střemcha sytě voní,
že snem se zdají v sadě pod jabloní
ta jara minulá, jež pro tě spletla
kytice zázračné, kdy radost kvetla
a zpívala v tvém srdci bez umdlení.
Co na tom, že už jaro pro tě není,
když dívá se ti důvěřivě v zraky –
snů zahradou a slibem na zázraky,
že pro jiné jen písně o něm snuješ
a pro jiné je vítáš, objevuješ.
Co na tom, do něho že vcházíš branoubranou,
jež hřbitovu víc podobna než ráji,
kde dávno pochovals svou radost ranou;
jen když v svých snech, jež o něm se ti zdají,
máš ještě náruč květů na rozdanou.
27