Samotu tichou má zas duše má,

Marie Calma

Samotu tichou má zas duše má, Samotu tichou má zas duše má,
 šum lesa nad hlavou a na lukách plameny květů, slunce na bukách, na koře sosen slzy pryskyřic – a vysokým těm smrkům na hlavách tkví opojení. Bílý plane den, a rosa, rozperlená na trávětrávě, se zachvívá, jak slunce ssaje ji. I já jsem v kráse té jen krůpějí a spáčem, jenž byl ránem probuzen, by krásu zřel. Je ticho v aleji i ve mně ticha smírného je díl. A obzor daleký, strom, květ i list i člověk, který s nimi vítá den, jediný, společný tu mají cíl: růst do krásy – a krásu rozdat jen! 35

Kniha Jarní zpěvy (1929)
Autor Marie Calma