Na vršku pařízek –
Na vršku pařízek –
sedím tu jako na trůnu:
nad hlavou z větví korunu,
kolem mne smrčky v kruhu,
přede mnou výhled do širého luhu,
kam úval se sklání.
A nade vším
tím krásy vypětím
tkví láska má jak boží požehnání.
To ona se vůní line
podvečerem
zeleným šerem,
to ona jak potok mi plyne
u nohou
slibů zálohou
a z oblaků kyne,
jež plují do dáli.
To o ní se sny mně zazdályzazdály,
jež nikdy jsem nesnila,
a v ní je života posila
nejsilnější
a krása nejplnější
měsíčních úplňků a slunce poledního.
63
A les, zda byl by lesem tím,
kdyby nade vším
nebyla ona
jak štěstí clona?
A vítr, zda by tak milý byl,
kdyby mne představou neplnil
jeho polaskání
a nadějí na shledání?
Na vršku mech se rozrůstá,
vítr mne líbá na ústa,
les kol ční zelenou obručí
v stínu,
je mi jak v jeho náručí
na hebkém klínu.
64