TOPOL
Vyrost’ jsi štíhlý, zemi na oporu,
vykřičník lesa na pozadí boru,
a hrdě střežil jsi tajemství hory,
úsměvy rána, šepot přitajený,
až jednou nebes blesk vryl do tvé kory
znamení hněvu božího. Teď zdrán
zde stojíš hrdě nad hromadou třísek
a červení je zbarven kolem písek,
jak krvácel bys z tisícerých ran.
Ty nejsi z těch, jež nepohoda kosí,
máš hlavu v slunci, kořen v zemi té,
ty nejsi z těch, kdo blesky v bázni prosí,
máš tady domov, právo staleté.
A přejdou roky, vlhkou dřeň, kde rdí se,
prostoupí nová míza hojivě,
dál porosteš, tvé rány zacelí se,
a ty zde budeš stát, když dní, když tmí se,
vykřičník lesa rodné na nivě.
15