PROSBA
Sametové ticho samot hor a lesů
v postříbřeném ránu, na lukách když dní se,
dej mi sílu vzdoru srázů svých a tesů,
kterou zlátne kraj, když v slunci rozhoří se.
Mlčením svým napoj duši nezlekanou,
výkřiky mé ukryj ve své lesní hluši;
i když moje srdce jedinou je ranou,
ať mou bolest lidská soustrast nevytuší.
Od všeho mě chraň, co bez užitku bodne,
od planého stesku osvoboď mě rázem,
odhodlanou, silnou probouzej mě do dne,
v člověka ať zraju bez hany a bázně.
A když proti smrti stanu nečekaně,
ať ji uvítám jak posla ticha tvého,
vstříc jí jdu, jak šla jsem žitím, odhodlaně,
s pevnou vírou v duši ve zbavení zlého.
23