Umlká město – přichází noc –
Umlká město – přichází noc –
a mysl moje bloudí ulicemi.
Spát nechce se mi,
ani snít –
jen k lidem jít,
již procházku tu jistě nepřejí mi –
a pobýt s nimi.
Kam jíti dřív?
Zda za paprskem, který na mne kýv’
ze známých oken těch,
kde za radostí nikdo nemá spěch,
či pobýt tam,
kde drahý člověk used sám a sám
a nad knihou se zasnil?
Neb tam, kde život zbásnil
v radosti kruté krátké opojení,
jež prchne dřív, než přijde světlo denní?
Kdo chce, bych přišla?
Kdo mne pozdraví,
kdo něhu chce mi dát,
jež roztaví,
co křehlo po leta?
Jeden se usměje
a druhý pobaví,
a jiný, nahodilý poeta,
mně zbásní sloku básně pro radost.
11
Však takým slovem nikdo nevítá,
bys věděl, že jsi více zde než host,
jenž na besedu přišel, odejde,
když radost dal.
Kam jít bych chtěla?
V domov takový,
kde na mne teple kdos by vzpomínal
a říkal „přijď“ se silou takovou,
že celý svět jak oblak růžový
bych zřela pojednou.
Nic přinést nemusíš, nic říkat mně,
mně stačí víra tvá, že skutečně
jsi vešla v domov můj.
Bez spánku hlava má
jde bloudit městem tím...
Kdo tak mne zavolá
jak člověka? –
Krok chodců neslyším
a živý šepot zdřím’.
Jsem sama zas
se sirým srdcem svým
a se mnou smutku bída odvěká.
12