Večery (1929)

Marie Calma

Diplomatická verze Ediční verze
VEČERY
[3] MARIE CALMA VEČERY
VÁCLAV PETR V PRAZE 1929
[5] VEČERY
[7]
Kudy chodíš, kudy bloudíš? Kudy chodíš, kudy bloudíš?
 Ulicemi? Noc se dívá do tvých oken, černá, chtivá, něco se jak ruka mstivá zvedá z temna k ráně tupé, někdo nehybně se dívá, něco za rohem tam supe, když se večer připozdívá. A ty bloudíš, kudy bloudíš? Ulicemi, po nábřeží... Na vodě tam smutky leží utopené touhy marné; temné stíny noci parné koupají se pod pontóny. Jsou to mrtví, jsou to živí, radostné či žalné stony? Běžíš dál, ač není chvatu, od těch hloubek, jež tě děsí, k světlům, jež tam svítí kdesi, abys unik’ smutku tomu, jenž se tíhou na tě věsí, jak jsi hloubku sebou měřil, když jsi vzpomněl, v co jsi věřil, na své touhy, citů sklony, na své sny a mládí svody, jež zapadly v černé vody temnící se pod pontóny. 9
Už zase šero? Už zase šero?
 Zas večer čeká? Čeho se leká člověk opuštěný? Že ho čtyry stěny sevrou v křeči jak lapenou kořist v léči, že ho smutek zadusí? Do ulic jít nemusí, a přece jde člověk opuštěný. Smutek svůj ubít v klín ženy, zoufalost upít, minulost utancovat – a vysmát se mrkavým světlům, jež na noční pohřby svítí. V neřesti smutek utopiti a ráno mrtev vstát: protože bude den, v němž bude umírat, co večer nevzkřísí, protože nevstane, co člověk zmaří si – a protože už nelze ani probudit se, ani spát! 10
Umlká město – přichází noc – Umlká město – přichází noc –
 a mysl moje bloudí ulicemi. Spát nechce se mi, ani snít – jen k lidem jít, již procházku tu jistě nepřejí mi – a pobýt s nimi. Kam jíti dřív? Zda za paprskem, který na mne kýv’ ze známých oken těch, kde za radostí nikdo nemá spěch, či pobýt tam, kde drahý člověk used sám a sám a nad knihou se zasnil? Neb tam, kde život zbásnil v radosti kruté krátké opojení, jež prchne dřív, než přijde světlo denní? Kdo chce, bych přišla? Kdo mne pozdraví, kdo něhu chce mi dát, jež roztaví, co křehlo po leta? Jeden se usměje a druhý pobaví, a jiný, nahodilý poeta, mně zbásní sloku básně pro radost. 11 Však takým slovem nikdo nevítá, bys věděl, že jsi více zde než host, jenž na besedu přišel, odejde, když radost dal. Kam jít bych chtěla? V domov takový, kde na mne teple kdos by vzpomínal a říkal „přijď“ se silou takovou, že celý svět jak oblak růžový bych zřela pojednou. Nic přinést nemusíš, nic říkat mně, mně stačí víra tvá, že skutečně jsi vešla v domov můj. Bez spánku hlava má jde bloudit městem tím... Kdo tak mne zavolá jak člověka? – Krok chodců neslyším a živý šepot zdřím’. Jsem sama zas se sirým srdcem svým a se mnou smutku bída odvěká. 12
Stále tvé city, ženo, Stále tvé city, ženo,
 studená ruka sráží. A ty přec pro všechny máš otevřeno a tvoje láska sedá na zápraží. Jde kolem cizinec a smlouvá o ni, draží, a jiný jako lupič chce ji schvátit – a třetí myslí, že lze zlatem platit, co na tisíc je zámků uzavřeno. A čtvrtý, pátý, všichni mimojdoucí, jsou jako stádo o tebe se rvoucí, tu záludně, tu prudce dotírají. A tvoje vděky zatím kvetou, zrají, pro náruč, která přijde nečekaně. Máš oči zasněné a horké dlaně a myslíš na něho a žiješ v touze po někom, který přeludem je pouze a jehož nikdy nestaneš se ženou a kterého přec věčně budeš hledat svou celou touhou marně rozdychtěnou. 13
Odkud ten vysoký zvuk? Odkud ten vysoký zvuk?
 Je to šílenství předzvěst? Jsou to výkřiky nevěst, jež umírají zradou? Jsou to signály těch odpadků měst, jež po nocích kradou a ztrácejí čest? Jsou to bolestné stony těch, kterým se zdají příšerné sny? Jsou to smuteční zvony? Sten těch, kdož umírají? Ten vysoký, příšerný zvuk, jako by temno se zalidnilo a mělo na tisíc hlasů a ruk a ničivých chtíčů jak podzemních krys, a jako by všechen ten hmyz, zrozený z špíny a bláta, měl lidsky společný rys: urvat svůj požitek kdes. A za tím každý chvátá, jak kdyby posed’ ho běs. 14
Dva lidé, Dva lidé,
 každý na jiném konci města – a přec patří k sobě. Nejsou spojeni láskou, ani šílenstvím smyslů; spojil je stejný rozmar smutku a drží je v kleštích. Zalezli do samoty a bijí se tam se stíny. Nevěří slunci, když zdraví je oknem. Říkají si dobrá slova, aby je druhý den odvolali. Dnes se políbili – a zítra se nepozdraví. Berou na ramena neviditelný kříž svých zmatků, zbytečně vlekou jej, není proč umírat na něm. Mohli by usednout u cesty, do stínu – hlavu svou do dlaní vložit a všechno dohovořit. 15 Jdou však každý na jiný konec města, když světla hasnou – a žasnou, jak pustý je život, když není s kým jít tím lačným proudem ulic na druhý konec města. 16
Uplyne život, uplyne do věčnosti Uplyne život, uplyne do věčnosti
 tak jako řeka pod oblouky mostu. Bude ti jako hostu, jenž musí jít, když pobyl. Pídě půdy jsi dobyl a teď ji zde zanecháváš. Leháš do lůna země, jak v matčině klínu jsi dřímal kdys, ztrnulost za pohyb máš, usínáš, kol úst únavy rys. Země kol tebe se tisíckrát vzbudí, jen tebe nikdo neprobudí v tom klínu země, jenž studí. A ty, pán tvorstva, stokrát budeš chudší než sedmikráska. Ta alespoň pruh nebe uvidí jedním svým zlatým okem, však v tobě zdřímne na věky bolest, radost i láska. 17
Slunce zapadá. Slunce zapadá.
 Hory, jež ještě před chvílí šedé se k nebi zvedaly, jsou teď zlatými krystaly, a kraj jak jedna zahrada pestří se na míli v půlkruhu. Díváš se na stuhu bílých cest... Něco tě vábí – co to jest? Jako by večerní západ ten měl být tvou písní pozdraven. A jako pták když přeletí, radostná píseň již je tu. Nemáš ji v srdci, na retu, tam někde, v čistých výškách hor, kde nad propastí šumí bor, tam bylo její početí. Slovem bys chtěl ji zachytit? Uvězněn v kleci tichne pták. Tam nech ji letět, nad oblak a v dálku k čistým výškám znít. 18
V létě se lépe smutek unese. V létě se lépe smutek unese.
 Vezmeš ho s sebou, rozhodíš po lese, do mechu zapadne nálada tesklivá, zdá se ti, bolest tvá dávno je neživá. Vetknuta do mraků na tebe dívá se, daleko odplula, k tobě už nezná se. Úsměv ti neznámý přeletí po tváři, daleko do zimy, daleko do září. Když však jsi krásou tou opojen nejvíce, ve vzduchu, který tě vůní svou omámil, van chladný najednou trpce ti oznámil, že brzy uplynou sluneční měsíce. Uzlík si zavážeš – a smutek – kde se vzal – myslil jsi – vítr ho po lese rozfoukal, za hory zanes’, kam bouře se obrací – a zatím s tebou zas domů se navrací. 19
Je večer. Čekám vás. Je večer. Čekám vás.
 Náš večer je tu teď. Mně zdá se, dlouhý čas, ba věčnost minula, než přišla přípověď, jež pravila: dnes večer přijdu k vám. Já světla rozžíhám a v očích radost svou, tak dlouho zakletou a ztichlou pod zámkem. Ve váze růže žhnou a pokoj v přítmí svém jak byl by opředen teď mlhou tajemnou. Jsou slzy v zraku mém a hlava v závrati. Ten večer zaplatí mi smutku řád. Dnes láska bude zpívat nám a hřát! Tam sedni proti mně, nic neříkej, má ruka v ruce tvé se chvěje tak 20 a oči, uvyklé jen na soumraksoumrak, jsou oslněny světel záplavou. Nic neříkej, ať promluví tvůj zrak – a na rty moje polož pečeť svou. 21
Zapadly dveře u domu, Zapadly dveře u domu,
 dozněly kroky v ulici. Z okna se dívám, padám do tmy. Na koho kývám? Vždyť nevím, kdo se to vzdaluje, kdo na ruku tiskl ret mi, na koho srdce žaluje, že samo zas a pusté je, koho se bude lekat a na koho čekat, až se zas setmí? Dva smutní cizinci, podivní milenci, hovor jsme načali, oči se sešlisešly i ruce, radost jsme před prahem nechali, sešli se v muce. Taková láska, když hasne den, jako stín, jenž napad do oken s bázní – a je pak jedno, čí tam hlas v duetu zazní. Jenže těch živých nocí stesk podobu ztrácí, 22 dříve to býval vidin lesk, teď přízrak se vrací. Zapadly dveře u domu, ulice zeje jak jáma. Cizinec za roh zašel mi – a já jsem strašně sama. 23
Kdybys teď přišel k mým dveřím, Kdybys teď přišel k mým dveřím,
 už ti neuvěřím. Jen jednou se srdce rozletí, jen v jedné chvíli je možné lásky čisté početí, ne cizoložné. Teď kdybys ještě vešel dál, do rukou jak bys kámen bral, srdce bys nenašel v zraku ni v hovoru, duše bys neodemk’ závoru. S úsměvem bych ti vyšla vstříc návštěvu vlídně vítajíc, o všem bych mohla s tebou mluvit, ničím se neudivit. A dni by se ke dni řadily nám jak příběhy všední. Měla bych pro tebe klam, ne náruč otevřenou, s člověkem bys již nemluvil, jen s ženou, a ze dveří až bys vykročil – šel bys sám. 24
Ten zelený soumrak lesní... Ten zelený soumrak lesní...
 v něm kořeny pralesa tlí. Když vítr běsní – tu les tě obejme tisíci chapadly a kořennou vůní tě zmámí v začarovaný kruh. Pojď s námi – šumí ti vstříc. Mám na svém dně zakletou krásu a mechové prohlubně i vůní hody. Mám prameny živé vody a v blízkém vývratu hloubky, z nichž není návratu. Unikám kouzlu tomu, té strašné samotě s ním, lesním prohlubním, jež mlčením lákají. Jdu domů. Domů? Vždyť není domova a soumrak ten plíží se za mnou životem 25 jak kročeje zrady. Snad líp by bylo skoncovat se smutkem a ustlat si tady. 26
Tak jsi se, člověče boží, do světa rozletěl, Tak jsi se, člověče boží, do světa rozletěl,
 jasný pohled jsi měl, cítils, jak síla se množí – z lidských duší a těl, které jsi potkával, samé pohádky jsi utkával. V ramenech síly bylo na zvednutí celého přívalu běd, znal jsi se chvět tisíci touhami, nic tě nezlomilo – a když se ti pohled slzou zarosil – ještě jsi nikoho o nic neprosil. Láska-motýl sedala na květu bílém a ty jsi se rozběhl za ní – za motýlem. Z cesty ti ulétla nad oblak a ty jsi byl najednou vítr a pták, dohnat ji bylo ti cílem. Čím výše byla, tím blíž jsi k ní měl. Pro krásu bolest jsi neviděl, číhavou stařenu zrádnou, pro teplo vlastního srdce,srdce necítils vnikati ocel chladnou. A teď jdeš po svých snechsnech, jak na ostří mečů bys tančil. 27 Máš úsměv na ústech a v horkých dlaních tvých úroda snů v dary se proměňuje; vybíráš růži z nich, však takovou, která nezraňuje. A podáváš ji. Kdo si ji nese, kdo si ji vsadí? Je ti to lhostejno dnes. Skrčeno kdes, k trnu přibodnuto pláče tvé mládí. 28
Přízraku, lásko, Přízraku, lásko,
 co jsme se spolu po večerech nasedali, v nadějích se rodili, v zklamáních umírali, jak jsme se modlili k slunci jiter svých za novou sílu pro boj srdcí umdlených! Jak jsme vstávali z lože horečni, neodpočati, neklidem jati, nenasyceni, nadějí přeplněni jak větrem plachtoví! Jak jsme byli hladovi skývy štěstí, jak jsme na ni čekali na rozcestí všech svých muk! Jak jsme se radostně chápali všech těch ruk, dokud jsme ještě věřili, že nepřišly jen, aby urvalyurvaly, co jsme po leta střežili! Co nám každý srdce tluk toho napovídal, jak nebylo možno prožít sen, aby ses z něho nezpovídal! 29 Přízraku, lásko, i teď jsme spolu. Našli jsme štěstí, ale v něm tolik bolu, že nemohlo usládnout. Chtěli jsme všechno uhádnout a všechno odpustit, všechno si přivlastnit a náruče darů rozdat. A zatím jsme poznali, jak umí bodat lidská chtivost a lhostejnost, že něhy není dost, která by nás přitulila, že samota jen nám zbyla a smutku bída, která sny nám hlídá. 30
Co písní vyhraje vítr na podzimních stromech! Co písní vyhraje vítr na podzimních stromech!
 Jdu a jdu... V protějších lomech krvavé žilky prosvitají, obnažené srdce země v nich se tají. Jdu a jdu... a se mnou a ve mně srdce bije, mé vlastní i té země, která vlhká, rozplakaná pod kročeji mými uhýbá. Kolem zlata kořist rozestlána, větev na cestu se nahýbá, oblak mlhy visí nad předměstím, v samoty pach syrový se mísí kruté tesknoty. Rudé jeřabiny visí nad ploty jako útržku cár nad návěstím, jak krev předtuchy nad krátkým štěstím. Jdu a jdu... Smutek se mi z duše neztrácí, nad zánikem listí krvácí 31 jako srdce před rozchodem. V obloze terč slunce vzplál krvavě rudým bodem, a do snů svál vítr hrst podzimního listí. Jdu a jdu... A nade mnou je mlha s tmou a vítr v stromech svistí. 32
Ty tam jsou nádherné horské večery. Ty tam jsou nádherné horské večery.
 Obloukové lampy velkoměst zhltaly čistý svit luny a hvězd, zhltaly krásu, zakletou do lesů. Z šedivých mraků, tesklivých závěsů rodí se vzpomínek příšery. Jak jsi od krásy té samoty spěchal, kus svého lepšího já jsi tam nechal; tam jsi měl v náručí radost jen samu, tady v tvém úsměvu zřím stopy klamu. A ve mně, kde se ten smutek jen béře? Kdo moje nadšením hořící keře zhasil a podťal a rozmetal kolem, aby má radost se smísila s bolem, kdo hrdlo, které se ladilo k písni, zadrh tou zákeřnou, číhavou tísní? 33
Dnes nic pěkného jsi mně nepovídal – Dnes nic pěkného jsi mně nepovídal –
 a já se neměla čím rozsvítit. Z domu jsem vyšla, stesk mou duši hlídal a nebylo se čeho zachytit, vždyť jenom já, ty však ses nezpovídal. Chvěji se chladem svým i chladem země, jdu pod dopadem podzimního deště... Proč teskno je mi, co se děje ve mně? Je to má touha, je to láska ještě? Schoulenu tak ji ani nepoznávám. Je to ta rozjásaná naděje? Před něčím prchám, něčemu se vzdávám a hořkosti jsou ve mně závěje. 34
Šel život, rozžal na tisíce svic Šel život, rozžal na tisíce svic
 svých snů a přání, krve krůpěje živily plamen věčné naděje tam na dně posmutnělých zřítelnic. Co dnešek nedal, zítřek možná dá, až v řetěz příhod článek připojípřipojí, a novým poznáním se opojí snů nejpestřejších skrytá záhada. Jen věřit ještě v bílé zítřky ty, v hru jisker v doutnajícím popeli, v nichž nadšení se ještě tetelí a čeká okamžiků na třpyty. Tím nadšením čin, slovo oživit, ve věčné světlo olej přilévat, neklesat nikdy, byť i umdlévat, a vždy se něčím zpít a udivit. 35
A nevím proč, vždy stejný obraz zřím. A nevím proč, vždy stejný obraz zřím.
 Je temný večer, v mraku měsíc zdřím’ a břeh i tůň se skryly v rákosí. Tůň myslí si: snad břeh mne uprosí, bych k němu vyšla. Klín se vlní jijí. Břeh myslí: polibků se napiji, jichž tůň je plna. Šero. Břeh je něm, tůň mlčí, jak by usínala v něm, a přece bdí. Bdí potměšilý břeh a číhavě blíž k rákosí si leh’. Tůň s břehem mlčky tak se hlídají: Promluví břeh? Vlny se vydají z té tůně posmutnělé k němu blíž? – Již měsíc vyplul. Mraků těžká zdviž se vznesla nad poschodí zářných hvězd. Břeh sevřel stíny v zaťatou svou pěst, a hloubky tůně v třtiny zapadly – a hvězdnaté jen nebe zrcadlí. 36
ČERNÁ HODINKA
[37]
Někdo mně rozžehl světlo Někdo mně rozžehl světlo
 na druhém břehu. Snad mne tam čeká, volá. Proč se jít zdráhám? Proč hmatem svým jako do prázdna sahám? Kdy tíhu zdolá váznoucí krok? Co na druhém břehu mne čeká, zda vím? Je mi jak tomu, kdo zdřím’ v úsvitu nového dne červánky tuše. Co na mne čeká, má duše, na druhém břehu? Mám-li tam jít, do loďky vzít všechnu něhu, srdce své na vlajku dát jak vyšitý znak, touhy své na vlny hnát? Ticho je ve mně a děs, jak před bouří bývá. V dálce se blýská a stmívá, a ve mně je takový stesk... Uhodí, zabije blesk toho, kdo k nebi se dívá v klikatý lesk, ve větru šlehu 39 k neznámým tmám? Duše má, jak bude nám na druhém břehu? Duše:
Mezi nás po prvé mrak těžký leh, nevidím, nehledím na druhý břeh, neznámo jeho mne straší. Vracím se k samotě naší, k jistotě našich snů, ke které nelze se vrátit, půjdem-li na druhý břeh. Chceš-li ji ztratit pro pouhý přeludu dech? Co jsme jen prožily spolu radostí, bolu, jak jsi se tulila ke mněmně, když tě kdos přitlačil do prachu země, a když jsi šeptala, nežít – líp nežít – jak jsem tě učila věřit! Co bylo vzdoru a sílysíly, samy když spolu jsme byly! Ten, který světlo nám rozžehl na druhém břehu, nevím, zda v život náš přinese 40 radost, či něhu, zda-li nás přitulí v nadšeném žehu, nebo jen přivítá suše. Nikdy však nebudem’ samy již, ty – a tvá duše! 41
My se tak dobře, tak předobře známe, smrti, My se tak dobře, tak předobře známe, smrti,
 ty a já! Na prahu sedíš a hlídáš jak vlídný pes, který ocasem vrtí a vpuštění žádá. S tebou se dveřmi sem vkrádá zima a mráz. Jen jeden z nás na konec vítězem bude; až padne hráz, jež od tajemna dělí, až odejdeš, neb vejdeš, mého prahu strážce bdělý, a já usnu, po životě, jenž umučí, jak dítě ve tvém náručí. 42
A není srdce v širém prostoru, A není srdce v širém prostoru,
 jež dovedlo by pojmout smutek můj a příbytek mu dát i oporu. A něhy není, vášní, ani tuch, jež s mými za jedno by zazněly, neb vrcholy by strmé přečněly, kde tělo umlká a mluví duch. A není slz, jež s mými spojeny by přišly ze žalu mne vykoupit. Jen vlídnost zdvořilá je, skoupý cit, jimiž mé stesky nejsou zhojeny, jen bída je, kam oko moje zřízří, a pustý kruh kol do kola mých bran, jen ruce jsou, jež dají tisíc ran a které hladit nikdo nespatří. 43
Bolest a smutek v sen mne uspává, Bolest a smutek v sen mne uspává,
 na trní lehá hlava bolavá, do temna bezhvězdného jdou mé sny. A jedna šeď jsou noci mé i dny a na mých cestách ticho je a chlad. A není nikohonikoho, kdo květy klad by v ruce mé. Je bezhlesný můj žal; a lidé žádají, by zaplakal a zavolal, kdo lačen soucitu. Já nevolám. A stesk můj k blankytu jak pták, jenž zemské tíže chce být prost, do výše té si letí pro radost. 44
Žít s drahým člověkem vždy neznamená Žít s drahým člověkem vždy neznamená
 mít stejnou střechu nad hlavou, svit jedné lampy nad stolem a slibů zástavou spojené ruce. Vždy symbolem pevného svazku pouto nebývá, spíš říci lze, že lásky ubývá, kde pouto poutem je. Žít s drahým člověkem lze na dálku, vědět, že je, že někdy vzpomene, a prostorem nám pošle pozdrav svůj a myšlenku jak lesa šumění, jež praví poutníku: zde tiše stůj a z čistého se napij pramene. A zas jdi dál, hvězd třpyty nad hlavou jak drahých očí lesk a úsměv úst ve všem, co v kráse vidíš kolem růstrůst, když bouří hřmí, neb tichem zdraví les. A v samotu když káže osud jít, do snů svých můžeš lásku přitulit a radost cítit na dně srdce kdes. 45
Bylas v mém náručí chtivá a žhavá Bylas v mém náručí chtivá a žhavá
 a blažená, na prsou dlela mi milá tvá hlava, tak blízká a vzdálená. Smutek můj odvanut pocitem radosti z dálky se díval na hru našich rtů – a přece jsem srdce tep počítal s úzkostí, zda-li se v chvění tom dopočtu, že budeš má. Ženo a hádanko chladná a žhavá, uhádnout nemohu, živou-li bytost či mátohu k prsům svým tisknu, živa či mrtva se vzdává mně láska tvá? Skryj se mi za ňadra jak ptáče do keře, proč se tak chvěješ a mateš? Včerejška zapomeň, přitul se v důvěře. Čím jsem ti ublížil, čím jsem tě roztesknil? Nemluvíš, jenom se dívášdíváš, v dálce jak bys byla na sto mil, píseň si neznámou zpíváš. Pohádko, hádanko, mlčí tvůj zrak i ret, pověz mi, neteskni, kterak tě zadržet? 46
Nemluv, nic neříkej Nemluv, nic neříkej
 o nesmrtelných těch chvílích, kdy ve tvých loktech bílých duši tvou se rtů jsem pil. Jsou tak daleké, tajemné jako noc, žádný z nás nemá moc, by je probudil. Nebuď, nevzpomínej moře, jež do dálky letíletí, a člunu, jenž letí s ním s vichrem půlnočním. Ti, kdož jsou kleti, nemohou letět s ním. Nemysli na zítřky naše, nemá jich budoucí den. Až vyjdeš ven a uvidíš slunce, jak hoří před tváří boží, bude to západ jen. 47
Jsem ještě zde, Jsem ještě zde,
 dnes i zítra. A pak přijdou jitra, kdy budu daleko. – Zahučí vlakvlak, zašlehne jiskrami, stesku tlak půjde novými stopami. Bude se zkroušeně vracet, bude bořit a kácet všechno, co vyrostlo v nás i nad námi. Do ticha, do šumu bude mne provázet hořké to hoře srdce a rozumu, výčitkou bude se plazit do mého ticha, které nikdo zlomit nepospíchá. Jako do prázdných důlků zahledím se do minula, kde všechna radost vyhynula. A přece ji budu hledat podle svých cest, bude tam modrým květem proradně kvést, 48 budu ji z propasti zvedat mravenčí pílí, aby mně svítila chvíli. Bude tam číhat na pohled rudá pod ostrým trnem, bude tam močálem proradným pod zeleným drnem. A najdu-li ji, jako by nebyla má. Smíchem již radost nezaliji, už jsem jej utratilautratila, jak jsem šla lesem lidí. A lichá slova jej rozdrtila jak ořech o kamení a nenajdu ho, i kdybych dala denně na modlení. 49
K nám smutek vždy si popílí, K nám smutek vždy si popílí,
 ale v mém věku, příteli, se člověk pro něj nestřílí. O jeden smutek víc neb míň, jak ze zákopu v dešti kul bys vyšel boje na předsíň. Je hořká krása v příboji a ticho po něm bude zas. Kdo raněn, již se nebojí, své tělo dá mu na pospas. Vždy odvahu má v pohledu. Když krev se řine na stopu, on ještě volá – ku předu! A rána vždy se zacelízacelí, i když je tnutí hluboké – jen srdce máš-li z oceli. 50
Tělo mé nedotýkané, Tělo mé nedotýkané,
 tělo mé touhami štvané, bez ozdob kladou tě v hrob. Nikdy květů neměli pro tě, nikdy ochrany v života psotě, s růžemi ať nejdeš pod zemi. Nikdo tě nevinul na svoji hruď, samo jsi žilo, samo tam buď, samo tam spěj a práchnivěj. A chceš-li, můžeš tiše spát, neb na lidi, co závidí, se jednou květem podívat. 51
Zas se dnes ve mně prochází Zas se dnes ve mně prochází
 to nenasycené zvíře. Sedí tam, číhá jak rybář na hrázi na kořisť chvíle. O sousto se uchází tak zarputile, jak by mělo umřít hlady: „Nasyť mne – i já jsem tady! Leta mne vězníš v skrýši, žádné sousto hlad můj neutiší. Samotu jsi strašnou mělaměla, a přec jsi mne odháněla.“ Ubohá šelmo, ubohé zviřátko ve mně, přitul se ke mně, zatni zuby, skrč se tam zas, ať nikdo nevidí tady umírat nás hlady. 52
A vy že nejste vášnivý člověk? A vy že nejste vášnivý člověk?
 A což ty verše spalující a vaše písně žalující, jaká v nich vášně přesila se třese. Ne, drazí, mýlíte se, toť ventil, abych se nezadusila. Kdo mezi vámi čist chtěl žít, musel svou touhu umrtvit, pro klid v písně a verše ji zaklít jak bytost sněnou odtělesněnou. Alespoň v písních všeho požádá, alespoň v písních nestrádá má touha spalující, jež na procházky chodí ku měsíci. Tam, do dáli, žádný se za ní nevzdálí, bude tam sama zpívat a plát u ohňů, které si zapálí. 53
Co mluví ze mne? Co mluví ze mne?
 To, co jsem věčně hledala, co mně prozřetelnost nedala z lásky a štěstí. Jiné to uvede v zcestí, a mne zklamání zvedala. To, co na zemi bylo těžko najít, ve hvězdách se potkávalo, to, čím na zemi bylo možno zajít, ve hvězdách se ožívalo. Bylo tam všechno štěstí, které je na zemi nemožné, byla tam skutečná radost, ne přeludy mátožné. A tak jsem se pomalu za živa přestěhovala snící k hvězdám a ku měsíci daleko od země, kde je možno dumat tajemně nad zemí spící. 54
Tedy přece nějaký úkol, Tedy přece nějaký úkol,
 snad pro ženu trochu těžký: „Převez, převezpřevez, převozníčku, nepůjdu pěšky, tma je už vůkol. Tlumok ti zanechám v náhradu smutku a bolu, aby sis na něj leh; převez, převezpřevez, převozníčku, po řece dolu na druhý břeh.“ 55
Kdos přiškrtil tě, Kdos přiškrtil tě,
 ty však zas se vztyč. Kašpárku, vyskoč, Kašpárku, jdi pryč! Do staženého hrdla naber dech, své samomluvysamomluvy, Kašpárku, už nech. Jen pro radost tě vítá publikum. Kašpárku drobný, smutek svůj již stlum. Až poslání své smích tvůj vykoná, pak bude ticho – spadne opona. 56
Rozbilo se jedno srdce, Rozbilo se jedno srdce,
 bylo žhavé, bilo prudce, pomalu se rozbíjelo, jak se lidem rozdat chtělo. Nejdřív puklo, jak se chvělo, když do něho uhodili. Pomalu se rozpadalo, jak se slzy proudem lily. Krve krůpěj na papíře ještě po něm zbyla kdesi, střepy z něho přátelé si rozebrali v škapulíře. Kousek srdce pro sebe mít před uřknutím světa chrání jako provaz z oběšence, na němž umřel za svítání. 57
A kdybych uměla čarovat, A kdybych uměla čarovat,
 rozfoukala bych, co brání lidem po lidsku milovat podle srdce a přání. Ústa by mluvila v pravý čas, oči by nehrály slepce, hrdost by zmizela – citů ras, láska by skočila křepce. Přetvářku všechnu bych vyplela, beztoho zmatky jen množí, a co by láska pak zasela, mělo by podobu boží. 58
Kupte si mír! Kupte si mír!
 Kolik stojí? Mě stál radost všechnu a půl duše mojí. Kupte si ho, je to radno, máte-li jej, umírá se snadno. Máte-li jej, mnoho se promíjí, bez něho jen na kříž se přibíjí. Bez něho dny všechny šednou. Najdu ho? Až touhy zblednou. 59
Sklenici vody, Sklenici vody,
 kdo mi ji podá? Cizí ruka. Nelaskavě přilne k hlavě, dotek její nehladí, spíš bodá. Dobře je ve třech jít cestou žití, hrozné je zbýt samoten ze všech. Sklenici vody když podá cizí, vylitý obsah žíznivci zmizí nedočkavě jak krůpěj v trávě. 60
Připadám si – ruce mám – Připadám si – ruce mám –
 a jako bych je neměla. Sahají tak daleko od těla, prázdno jen jimi objímám. Jsou ještě celé, jsou ještě mé? Vzpomínají, jak chladly, když se kladly na zhaslá víčka, na rty zavřené? Život není tak žhavý, aby je zahřál a zadýchal, když se objímáním prázdna znaví. Do boje je nenosím jak ten, kdo mnoho viděl a vidívidí, a nikoho z lidí rukama svýma v tichu skříženýma o nic neprosím. 61
Čtyři byli, všichni moji byli, Čtyři byli, všichni moji byli,
 bratr, manžel, otec můj a matka, nad hlavou mně nebe vytvořili, promlouvali ke mně slova sladká, podpírali v žití skutkem, slovem, vzpjali pevnou klenbu nad domovem. Odešli pak. Samota mně zbyla. Jejich slova tak ji naplnila, že na moji hlavu utýranou jak zář věčné lampy z temna kanou. Čtyři sloupy k lásky baldachýnu skácely se v prach a v hrobu hlínu, a přec láska, kterou měli v hlase, do vesmíru ještě rozpíná se, stuhy povzbuzení kol ní vlají, korouhev mé vůle podpírá ji: ze čtyř lásek, jež mi dalo žití, čtyry hvězdy nad hlavou mně svítí! 62
Holčičko moje zlatá... Holčičko moje zlatá...
 Čí to slyším hlas? To mrtví ze záhrobí promluvili, neb živí přišli připomenout čas, kdy na rtech usedala slova vzňatá a v očích touhy pochodně? Holčičko moje zlatá... Kdo volá tak, by politoval, kam podobu svou schoval, v stín večera, v červánek západu? Kdo rozřeší tajemnou záhadu volání, s kterým magicky jsem spjata, jak s luny stříbrem květ je nejeden. Holčičko moje zlatá... Za koho volá hlas ten, k čemu nutí? Není v něm sladké zavzdychnutí, jež touha má, když ví, kam mířit v letu. Je to jen přízrak hlasu, na ozvěnu jenž nečeká a v tvrdou bije stěnu, kde ztichlo vše, a to, co ještě je tu, uvyklo mlčet pod důtkami kázně. Holčičko moje zlatá... Ten hlas je plný bázně, hned odvolá, sotvaže požádal. Jak cizí bolest na bedra bys bral, když vlastní někde v tichém koutku kvílí. 63 Ten hlas tě umučí, však neposílí, vždyť sotva došel, dál jak vítr chvátáchvátá, a přece – jak bys předobře ho znal. Holčičko moje zlatá... Tak volá ten, kdo života se vzdává a tebe nade vše v něm miloval. 64
Trochu stříbra do vlasu, Trochu stříbra do vlasu,
 trochu smutku do hlasu – a život jde dál, ani se za tebou neohlédne. Co oko tvé shlédne, vše je tvétvé, a přec ti nic nepatří. Vezmeš poutnickou hůl, lidem cestou rozdáš srdce půl a žádný se s tebou nesbratří. Krotce, jako v klec zaleze na konec duše tvá za mříže zvyků. Budeš zobat semenec všedních styků, tisknout ruce maně podávané, usmívat se na úsměvy lhané a na konec jak žils, tak mezi nimi zemřeš. Cizinec. 65
Slepičko kvokající, Slepičko kvokající,
 ubohé srdce moje, zdá se ti, světa drn je plný zrn a všechna jsou tvoje. A zatím – dnů žeň ještě daleko je. Vlajko bílá, mé myšlenky zatoulané, jste jako laně štvané v lesa houšť. Hledáte palouk, zelený, orosený, nepokosený – a najdete poušť. Únavo moje, kterou se chvěji, hledáš spočinutíspočinutí, kde je nejjistěji? Proměň se v pampelišku-lucerničku, kterou v dlani mám – a já do všech koutů světa chmýří její rozfoukám. 66
Již nesním o světě! Již nesním o světě!
 Znám jeho líc i rub, pohanskou lidskou duši, lačně lup jež vrhá ke dnu marných poznání. Znám slzy stesku, radost shledání i hloubku samoty, jež sobě vším se stala. Vím, co by která chvíle nachystala, kdyby mně chvíle byla příkazem. Znám hloubku, jež je sobě odrazemodrazem, a sním-li, celý svět mám na dosah. A zmate-li mne v bdění s lidmi vztah, mám kam se ponořit. Je vlastní svět víc než ten, jehož denní kolotoč nás pohání. Dí hlas – jen neotroč, měj vzdor svůj, v kterém více síly je než v číši vína, kterou nalije ruka, již vedl tajný úmysl. A nakonec – ač o světě se zdát mně dávno přestalo, zřím přece plát své malomocné já, jež plamen svůj chce dechem svým jen živit stůj co stůj, a v svět ten, odhadem mně zcizenýzcizený, a lidskou lakotou, jež váží cit, zas navracím se, jak v ráj slíbený, jak nemohla bych se ho nabažit. 67
Bože můj, Bože můj,
 jak svět je pustý od lidí, od dobrých slov; i tu trochu výhledu k nebi lidé ti závidí i myšlenek lov. Prázdnotou chtěli by tě obklopit, bez srdcí, bez duší, závoj vdov – říkají – ti přísluší. A ty – slunce nad hlavou a vznětů roj, jdeš v boj s nečistou jejich představou. Že není pro tebe pout ani klece, hledají, jak by tě přece slinou mohli postříknout. A ty, pták u lidí zdivočelý, letíš daleko od nich – v tiš, tam – kde jen stromy jsoujsou, květy a včely a lidí kde nezříš a neslyšíš. 68 A říkáš si: Bože můj, jak svět je krásný bez lidí! Zde všem jsem vhod, smím zpívat si s ptáky o závod, květ ve mně druha uvidí, stín mne objímá, a samoty mé nikdo si nevšímá. 69
Můj bezejmenný smutku, Můj bezejmenný smutku,
 kde jen tě pochovám? Zavru tě v čtyři stěny, na pospas větru dám? Či moudrost, hrobu bližší, má duše vytěží, až srdce mé se ztiší pod tvojí přítěží? Však dnes, dnes těžký jsi mi jak příkrov z olova. Pryč s očí, z mysli jdi mi, i s výčitkami svými, ať les tě pochová! 70
Sluchátko zvedám... Sluchátko zvedám...
 Což jsou tam hluši? Kdo se mně ozve? Dostane telefon duši, nebo jen cizí uši vyslechnou vzkaz? Zazvoním zas! Konečně... Halo! Cize zní hlas... Co se to stalo? Hovořím s vámi, jste to vy, dobrý můj známý? Skulinou sluchátka zní přízvuk vět, vašeho výrazu nevidět. Mluvíme spolu s opáčných pólů, něco nám myšlenky ruší. Vy – já – kdo z nás? Cize zní hlas... Telefon nemá dnes duši! 71
Tak je mi v životě... Tak je mi v životě...
 je z dálky vidět vlak – – tu kolem projede – tu zastaví, a z cestujících kdos mne pozdraví, a jiný do mých očí upře zrak. Už tolik mimo prošlo jich v tom čekání, však žádný z nich tím není, koho vítat chtěla bych. Vlak v dálku uhání a v okně tam tvář zamihla se; tvář tu dobře znám. Jak ke mně upírá se! Dva páry pohledů vteřinu ocitly se v závrati. Však vlak je z dohledu a jenom mlha kouře na trati. 72
Svou krásnou cestu, kdo by neměl ji, Svou krásnou cestu, kdo by neměl ji,
 kam vzpomínka tě celou duší táhne, jak tenkrát, když jsi láskou oděl ji, jak nebe sluncem svým. Tvým tajemstvím je plna cesta ta, jež v strž se váhne. Je mechem vystlána pro ticho tvé; jdeš bez únavy, kam tě vede spád, jdeš s někým zas, kdo s tebou dlíval rád na cestě té. Zas cítíš přítomnost, i bohatství i krásu lásky své, jež na té cestě kvetla před lety. Tam vývrat známý – proudem vymlety jsou kořeny. Les stárne jako ty, jen pomaleji. Roky přeletí, tvůj život bude skončen – jeho však dál poplyne do říše staletí. 73
Žilo se, žilo, Žilo se, žilo,
 s životem zápolilo. V údolí, v rokle, rozcestí,rozcestí radost se dívala s bolestí... A já jsem si zpívala! Víru mi brali, lásku mi brali, nejdražší lidé umírali, vše mřelo s nimi, co jsem kdy ráda mívala. A já jsem si zpívala! Zklamání přišlo, strhalo hráze, bylo by snáze zaplakat, když v srdci láska zmírala. A já jsem si zpívala! Co sny mé zvedaly, po tom mně šlapali, nadšení ubili, po srdci tančili, zloba se v duši mi vrývala. A já jsem jim zpívala! 74
Jed nevraždí tak rychle člověka Jed nevraždí tak rychle člověka
 jak lásku pohled nebo slova hrot, ať s úmyslem neb namátkou jsi bod’. Jak v ruce trn když vězet zůstane, tak slova přízvuk zlý když vnikne v sluch, ať bráníš se, přec raněn je tvůj duch. Ač bráníš se, vzpomínkou zažehnáváš, jež chvíle radostná kdys’ dala ti, to bodnutí přec lásku utratí. 75
Tu vzpomínku ti ještě odkazuji Tu vzpomínku ti ještě odkazuji
 pro chvíle samoty v své závěti; že odešla jsem mlčky, nelituji, jsou dobré pohádky jen pro děti, ti velcí ať si život vytvořují bez obětí, však v duších rozpětí. Je všedních chvil vždy víc, než přejeme si, a každý den se svátek nesvětí. Pohádku o Karkulce předeme si, pro staré dobrou snad a pro děti. Do nových snů se vydáváme lehce a vzít chcem’ ten, jenž život posvětí. A za nic se nám uvěřiti nechce, že byl náš sen – pohádkou pro děti. 76
STÍNY
[77]
NÁVRAT DO MĚSTA
Nad městem válí se kouř a prach, ulice těžké jsou hříchem, z průjezdu zazněl opilců tlach, rudé rty naběhly smíchem. Půjdeš-li v pravo, či v levo se dáš, v bludiště smutku zapadáš. Duše tvá brzy se uleká, všeho je líto ti, a nejvíc člověka, radosti jeho, jež není bez kazu, podoby, stvořené k božímu obrazu. Kde je tu radost, kde jeho cena, couváš, místo abys dále šel. Město se ti hodilo na hlavu, na srdce, na ramena, hledáš – a nic jsi nenašel. Lidé ti připadají ubití, na kříž starostí přibití, plaché pohledy mají, nežijí, stůňou a umírají. 79 I městské sady jsou neduživé, květiny mají pohledy tklivé, stromy větve do mlhy rozpínají, trávníky svěže se nezelenají. Nikde není dost prostoru, aby bylo možno se zahledět a zamilovat do širého obzoru. Kdo si ta města vymyslel k hrůze lidí, kde člověk člověka nenávidí, kde duše i dům jsou obehnány stěnou, a ulicí, vyděděnou z krásy a dobroty, je tak daleko ku prahu štěstí, kde nikde na náměstí není toho uspokojení, jež ti příroda dá, když se probouzí do dne, nebo ve tmu noci se propadá. Za živa hrobky domů tě pohřbily a ty bys unikl rád, kdyby bylo možno pomyslet na návrat. 80 Tam venku jsi byl Člověkem a tady jsi jedním z nich, jedním z těch listů uvadlých, jež těší se svým útěkem, když vítr plení v pních. Však zatím jsi jen v prachu červ v té vřavě kypící – a bičem zmrskán každý nerv svištící ulicí. 81
ULICE
Ulice hrubne, vzal ji ďas, mazlit se neumí s námi, o krásu nedbá, o výraz, cizí jsi vždy, i když známý. Letí svým korytem jako proud, šílenství v toku má smělém, modli se, bys moh’ uniknout s nezmrzačeným tělem. Lokty se dav v ní prodírá, pracuje pěstí a holí, ona má vlastnosti upíra, vlastnosti, které bolí. Jen ranní šero ochočí ulici na krátkou chvíli, než život z domů vyskočí, by doletěl včas k cíli. V ulici dav je záplatou, přišitou na cokoli. Zpívá si píseň proklatou – a mne ta píseň bolí. 82
STARÉ DOMY
Staré domy pražské na spadnutí, plné smetí, stačilo by jedno tnutí a tam, kde děti mají svoje hřiště, na dvorku, kol opadané omítky, zbylo by jedno rumoviště. Babičky – věchýtky na dvoře schůzky mají, bezzubými dásněmi slova přemílají. A když některou odnášejí se ztemnělých pavlačí, vrzavé schody zapláčí, stíny ji vyprovázejí. Ta okna, která svítila a zhasla, když spat se chtělo, nejednou žasla, co tady se dělo: Dramata utajená i životy beze změny, zklamání, uzavřená v čtyři stěny, 83 výkřiky, přidušené pod podušku, láska i nenávist v jednom lůžku. Bylo zřít nesvár i shodu rodičů zatvrzelých, vzdor dětí, pýchu kupeckých rodů, pokolení celých zánik a vznik. Vás jednou s povrchu smete v okamžik stavební ruch – a vy se ani neozvete. Jen prach váš naplní vzduch v té ulici, věrné tradici a dvorkům vašim, kde věčný byl puch, a věčná váda. Pak obnažíte své boky i svá záda, své chodby tajemné i vnitřky barevné a rádi spadnete 84 do hrobů kar, jež trosky vaše, jichž nikdo neželí, přišly rozvézt. Vždyť dost jste už viděli, ba víc, než bylo možno unést! 85
VDOVEC
Chodím, bloudím, hledá tě duše má zesmutnělá. Potkávám tolik žen! Stopy tvých úsměvů lovím jen, to nejsi ty, to není žena má celá, to chvilkový přelud, sen, jenž prchne, když zmámil. Vidím tě, slyším, v přístavu duše mé dlíš, a budeš tam navždy – a nikdy nesetlíš, jak květ, který v jaře vypučí znova. Žádná žena mi tě nevrátí, budu tě u nich hledat v závrati, ve smyslu opojení. Ať se můj život obrátí k druhému břehu, vždy se mnou budeš jen ty, ty první, kterou jsem miloval, která’s mi dala štěstí i děti, v jaře mého života do síly skráně mé zulíbala. 86 Chodím – bloudím, hledá tě duše má zesmutnělá. Potkávám tolik žen, a každá mi něco o tobě poví. A přec jenom přelud loví duše má zesmutnělá. To nejsi ty, to není žena má celá! 87
OPILCOVA ŽENA
Ulice. Vítr. Pláčem ztýraná žena. Krčma dokořán otevřena, na stole plechový litr, u stropu lampa začazená. Mrzne a sněží. V temnotě ulice zmírá. Srdce té ženy se svírá, krokem dřív šla – teď už běží. Kamenný břeh k jejímu tělu jak mrtvý si leh’, v hlínu jsou rty její vryty: „Zas už je pod obraz zpitý!“ Leží tam, v duši strašný stesk. Skleněných očí vidí lesk, do prázdna cize jak civí... K zemi jak přilnula, modlí se, zoufalství úžas ve hlase: „Ať je radš mrtvý než živý!“ 88
LOUČENÍ NA FRONTĚ
Nebe se shlíželo v nás, ta pláň, ta širá pláň – hořela růžově, modře a bíle, a dole byl sráz. Plamenné rakety vzlétaly k nebi s útrobami země, větve stromů, v pěstě zaťatézaťaté, zvedaly se ke mně. Jen ke mně! Neb tvoje oči již nic nevnímaly, ani tu hrůzu tam, jen rty tvoje vzdorně se usmívaly, ne na mne, tam k výšinám. Komu patřily tvé oči v té chvíli, kam zabloudily? Ještě jsi zde, ještě nejsi jen klam toho hrozného večera, ale za chvíli... 89 Jako příšera vstává to přede mnou zvětšeno tmou. Domyslet nemohu... Žiješ, či vidím jen mátohu? Co bude se mnou, až tě noc pohltí, až budeš mít schůzky se smrtí? Nikdy jsem tě nelíbala, dnes by se mně líbat chtělo, dosud jsem nepoznala, jak miluji tvé tělo, tvé paže, tvé oči, tvé čelo, to přede vším. Dnes už vím, že střelou do nich srdce se mi zakrvácí, že se má duše utrmácí tou bolestnou poutí za tebou. A ty nevidíš nic – snad ani tu hrůzu před sebou, snad ani mne, jež se ti vzdávám v té chvíli, jenom nad tebou ten pruh nebe bílý jako by vpisoval v tajemství tmy, jak blízko je k hroznému cíli. 90
SMUTNÁ MILENKA
Divná to byla milenka ta malá švadlenka z předměstí. Z očí jí hledělo neštěstíneštěstí, když zíraly tklivě a zádumčivě na statné hochy v ulici, v mlhu se halící. Jeden z nich na ni kývne, a ona nebude mít síly nejít, jeden z nich ji opustí – a pro ni to bude – nežít. Pro jiné jsou nové noci, nové lásky, píseň rázná, pro ni z jedné zbudou vrásky, náruč prázdná. 91
KU PŘEDU!
Tlustou hospodskou vidím, Němku jako bečku. Šinula se jak sloup na kolečku, zdravá byla jako mník. Mluvila-li, nedělala za větou tečku, vždy vykřičník. A ta hospodská, Němka, měla trvalý zvyk říkati: „Immer vorwärts, nie wie ein Krebs zurück!“ Často, když život mne skřípne, vzpomínám na Němku tu, na její úsměvy vtipné, na její větu, skutu ze silných slov, jež křísí. A zklamáním když opět mne zahrne s lidmi styk, říkám si: „Immer vorwärts, nie wie ein Krebs zurück!“ 92
VZDÁLENÁ MILÁ
Plyne po řece, plyne bílý nebes pruh... Jak vlajka na loďce kyne, proudící modře druh, tříšť ta bílá. Břeh řeku objímá, silný, kamenný, svými rameny. A já? Jaká to smutná jsem milá, keř do proudu vstavený. Vlny mne objímají, břeh i stín ke mně daleko mají. A někdy přec, uprostřed proudu toho přijde moje chvíle, rozkvetu bíle. Břeh na mne z dáli se podívá, silný a kamennýkamenný, jak kvetu nad vlnek hrou, a já – keř do proudu vstavený, pošlu mu vůni svou. 93
HAMLETOVA KLETBA
Buď čista jako květ, pomluvě neujdeš – a věrna v srdci svém, vždy sklidíš klam a lež! Tvou čistou samotu ti přijde zloupit kdos a za ráj v srdci tvém ti krutý podá los. Až lásku dozná mu tvůj důvěřivý ret, on v hrudi pekla plam a nebe na ústech tě strhne v strast a klam. Buď průzračná jak zdroj, jenž v horách pramení, a proti kalu broj, pro lásky znamení, on, posilniv se v boj, v proud vrhne kamení. Když lásku rozdat chceš, jen k nebi povždy miř, ke hvězdám nedojdeš, však jistě na pranýř! 94 A proto za věno ti věčný dávám strach, ty každého se boj, kdo překročí tvůj práh, a každé slovo važ, a každé touhy let, a každý polibekpolibek, než ret se s retem střet, ať zradou zhořkne ti! A každé něhy dar ať k duši připne ti snů nejkrásnějších zmar! Své srdce znavené vždy k novým touhám nuť, chtěj štěstí zdvojené, však věčně sama buď! 95
VÁLEČNÁ BALADA
V jednom z těch smutných dní v dešti se tmícíchtmících, za podzimní sloty, potkal ji v krakovských Sukienicích. Řekl jen – pojď se mnou, jsem z třetí roty! S takovou není třeba caviků, obejmeš ji ze zvyku, pro radost se nehýčká. A protože hned plakala, tlupa kamarádů ji přezvala – panenka – hnilička. Byla jak potulný pes ve válce zatoulaný. Pohled štvaný upřela k němu jak do nebes života na rozcestí: Dej trochu soucitu, nebo skývu štěstí! Usmál se na ni, pohladil po líčku panenku – hniličku. Seděla jako neživá v hospodě u piva. 96 „Pohni se, mátoho“,mátoho,“ křikl opilý hlas – a ona šeptala: „Nemám už nikoho. A rodnou střechu, kde denně byl jiný host, možná dost, že zapálil někdo z vás!“ „Žhářů nám nadává, panečku, koukejme, panenku – hniličku!“ Pojď se mnou – povelel – stisk jeho zabolel. Vstala a šla. – Noc byla oblačná, na městě, na pláni mlhy byl dým. Přijmi to pozvání, není kam jít, tělem však svým za nocleh třeba je zaplatit. Rozpíná živůtek, líbá ji na líčka, chvěje se, panenka – hnilička. Za městem přebývám, tebe to neláká? Jsi milou vojáka, nesmíš se bát! 97 Zítra ti s bohem dám, ale dnes pohulám. Chci míti rád vláčné tvé tělíčko, panenko – hniličko. Červené světlo tam zaplálo na trati. Šla jako v závrati do temných jam. Vlak hučí, vypráví, smutek tvůj zadáví, na věky zkonejší života klam. Skočila bez děsu, zkosil ji bez hlesu. Na trati, v závrati voják byl sám. Šedivá sukénka, z krve má vlákénka. Vidíš to, vojáčku? Neděs se tak, že ti ten vlakvlak, sotva jsi zlíbal jí hlavičku, rozmáčk’ tvou panenku – hniličku. 98
STRMĚ, DO SAMOTY
Malinký domek pasekáře, psík na zápraží, jak do známé bys tváře se díval, úsměvem jež září. Jak oči hledí okna na tebe a z paseky je výhled do nebe. Před domkem plno květů v sadě, muž, žena, děti jsou tu pohromadě. Zvědavým krokem míříš sem... Proč kynou ti? Máš dále jít, práh jejich minouti, tvá cesta vede strmě nad lesem. 99
OBRÁZEK Z PROMENÁDY
Tam stařec v koutě stál a vypadal tak hezky s výraznou hlavou svou, vroubenou vlasů šedí. O vrata opřen byl – a zdálo se, že hledí kams’ do neznáma. – Nad portálem fresky do zmatku ulic dívaly se s ním. Z náruče starcovy na prsou vyrůstala kytice chrysantém – a divně krásná hlava chýlila se k nim, jež byly kontrastem k těm šatům otřelým na těle povadlém. Je žebrák to, či poutník, který zdřím’ před prahem vzpomínek? Tak jasně hledí kol, jak životu kdo věří, pohledem hbité nožky dívek měří, ty drobné, dovádivé strojky hrací – a u těch dveří k baroku domu tvoří dekoraci i s květy svými. 100 Od koho květy má a komu přináší je? Chce nabídnout je všem, či jedním pohybem je komus’ podat, tyto dveře míje dnes naposled? Zda loučí se, či vítá jeho hled, a úsměv, jenž mu se rtů nemizí, zda míň je, nebo víc než prodavače zvyk, jenž zboží nabízí? Zda stojí dosud tam, či květy jeho zved’ už někdo z prsou jeho? A v domov svůj,svůj (jen má-li jej) až vrátí se, co bude vypravovat mu mozek, přesycený dojmy uliceulice, a který v mysli jeho utkví nejvíce jak v mé dnes pěkný jeho obličej? 101
HOLČIČKA
Z těch dětských očí dnes taková láska se na mne zadívala! Neloudila, o nic nežádala, jako bych hleděla do nebes. Holčička – Liduška sama mně podala ručku: bydlím tam nahoře v chaloupce na kopečku – vidíš ji? Vidím ji, LiduškoLiduško, a vidím ještě víc! Jak ti to povědět? Dívám se do tvých zřítelnic, vidím v nich celý svět, celou úrodu lásky, kterou mne osud neobdařil. Vidím předčasné vrásky tvé mladé matky. Vedle jejích mozolných dlaní křičí mé ruce bílé výčitkou, která raní mne i ji. 102 Vím, jak se napiji zas na dlouho bolesti, holčičko, Liduško, jak usedne na mé pelesti, kříž na šíji, pod kterým budu klesat. A ty zatím budeš plesat v matčiných rukách mozolných, a tvůj smích bude jijí zítra i dnes nad hroudou rodnou svítit a zvedat do nebes! [103] LIBRI AMORUM svazek VIII.
Marie Calma VEČERY
Obálku a titulní kresbu nakreslil Zdeněk Guth Typy Empiriana-Bodoni vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně v 500 číslovaných výtiscích, z nichž 30 na ručním papíře pro nakladatele Václava Petra v Praze II., Lützowova 27 1929. Tento výtisk má číslo 43.
E: av; 2007 [105]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Libri amorum; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand; Petr, Václav
(Libri amorum svazek VIII. – Marie Calma Večery – Obálku a titulní kresbu nakreslil Zdeněk Guth – Typy Empiriana-Bodoni vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně v 500 číslovaných výtiscích, z nichž 30 na ručním papíře pro nakladatele Václava Petra v Praze II., Lützowova 27 – 1929. Tento výtisk má číslo 43.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 108