Někdo mně rozžehl světlo

Někdo mně rozžehl světlo Někdo mně rozžehl světlo
na druhém břehu. Snad mne tam čeká, volá. Proč se jít zdráhám? Proč hmatem svým jako do prázdna sahám? Kdy tíhu zdolá váznoucí krok? Co na druhém břehu mne čeká, zda vím? Je mi jak tomu, kdo zdřím’ v úsvitu nového dne červánky tuše. Co na mne čeká, má duše, na druhém břehu? Mám-li tam jít, do loďky vzít všechnu něhu, srdce své na vlajku dát jak vyšitý znak, touhy své na vlny hnát? Ticho je ve mně a děs, jak před bouří bývá. V dálce se blýská a stmívá, a ve mně je takový stesk... Uhodí, zabije blesk toho, kdo k nebi se dívá v klikatý lesk, ve větru šlehu 39 k neznámým tmám? Duše má, jak bude nám na druhém břehu? Duše:
Mezi nás po prvé mrak těžký leh, nevidím, nehledím na druhý břeh, neznámo jeho mne straší. Vracím se k samotě naší, k jistotě našich snů, ke které nelze se vrátit, půjdem-li na druhý břeh. Chceš-li ji ztratit pro pouhý přeludu dech? Co jsme jen prožily spolu radostí, bolu, jak jsi se tulila ke mněmně, když tě kdos přitlačil do prachu země, a když jsi šeptala, nežít – líp nežít – jak jsem tě učila věřit! Co bylo vzdoru a sílysíly, samy když spolu jsme byly! Ten, který světlo nám rozžehl na druhém břehu, nevím, zda v život náš přinese 40 radost, či něhu, zda-li nás přitulí v nadšeném žehu, nebo jen přivítá suše. Nikdy však nebudem’ samy již, ty – a tvá duše! 41