VÁLEČNÁ BALADA

VÁLEČNÁ BALADA
V jednom z těch smutných dní v dešti se tmícíchtmících, za podzimní sloty, potkal ji v krakovských Sukienicích. Řekl jen – pojď se mnou, jsem z třetí roty! S takovou není třeba caviků, obejmeš ji ze zvyku, pro radost se nehýčká. A protože hned plakala, tlupa kamarádů ji přezvala – panenka – hnilička. Byla jak potulný pes ve válce zatoulaný. Pohled štvaný upřela k němu jak do nebes života na rozcestí: Dej trochu soucitu, nebo skývu štěstí! Usmál se na ni, pohladil po líčku panenku – hniličku. Seděla jako neživá v hospodě u piva. 96 „Pohni se, mátoho“,mátoho,“ křikl opilý hlas – a ona šeptala: „Nemám už nikoho. A rodnou střechu, kde denně byl jiný host, možná dost, že zapálil někdo z vás!“ „Žhářů nám nadává, panečku, koukejme, panenku – hniličku!“ Pojď se mnou – povelel – stisk jeho zabolel. Vstala a šla. – Noc byla oblačná, na městě, na pláni mlhy byl dým. Přijmi to pozvání, není kam jít, tělem však svým za nocleh třeba je zaplatit. Rozpíná živůtek, líbá ji na líčka, chvěje se, panenka – hnilička. Za městem přebývám, tebe to neláká? Jsi milou vojáka, nesmíš se bát! 97 Zítra ti s bohem dám, ale dnes pohulám. Chci míti rád vláčné tvé tělíčko, panenko – hniličko. Červené světlo tam zaplálo na trati. Šla jako v závrati do temných jam. Vlak hučí, vypráví, smutek tvůj zadáví, na věky zkonejší života klam. Skočila bez děsu, zkosil ji bez hlesu. Na trati, v závrati voják byl sám. Šedivá sukénka, z krve má vlákénka. Vidíš to, vojáčku? Neděs se tak, že ti ten vlakvlak, sotva jsi zlíbal jí hlavičku, rozmáčk’ tvou panenku – hniličku. 98