Dva lidé,
Dva lidé,
každý na jiném konci města –
a přec patří k sobě.
Nejsou spojeni láskou,
ani šílenstvím smyslů;
spojil je stejný rozmar smutku
a drží je v kleštích.
Zalezli do samoty
a bijí se tam se stíny.
Nevěří slunci, když zdraví je oknem.
Říkají si dobrá slova,
aby je druhý den odvolali.
Dnes se políbili –
a zítra se nepozdraví.
Berou na ramena
neviditelný kříž svých zmatků,
zbytečně vlekou jej,
není proč umírat na něm.
Mohli by usednout
u cesty, do stínu –
hlavu svou do dlaní vložit
a všechno dohovořit.
15
Jdou však každý
na jiný konec města,
když světla hasnou –
a žasnou,
jak pustý je život,
když není s kým jít
tím lačným proudem ulic
na druhý konec města.
16