Slunce zapadá.

Marie Calma

Slunce zapadá. Slunce zapadá.
Hory, jež ještě před chvílí šedé se k nebi zvedaly, jsou teď zlatými krystaly, a kraj jak jedna zahrada pestří se na míli v půlkruhu. Díváš se na stuhu bílých cest... Něco tě vábí – co to jest? Jako by večerní západ ten měl být tvou písní pozdraven. A jako pták když přeletí, radostná píseň již je tu. Nemáš ji v srdci, na retu, tam někde, v čistých výškách hor, kde nad propastí šumí bor, tam bylo její početí. Slovem bys chtěl ji zachytit? Uvězněn v kleci tichne pták. Tam nech ji letět, nad oblak a v dálku k čistým výškám znít. 18

Kniha Večery (1929)
Autor Marie Calma