LOUČENÍ NA FRONTĚ
Nebe se shlíželo v nás,
ta pláň, ta širá pláň –
hořela růžově, modře a bíle,
a dole byl sráz.
Plamenné rakety vzlétaly k nebi
s útrobami země,
větve stromů, v pěstě zaťatézaťaté,
zvedaly se ke mně.
Jen ke mně!
Neb tvoje oči již nic nevnímaly,
ani tu hrůzu tam,
jen rty tvoje vzdorně se usmívaly,
ne na mne, tam k výšinám.
Komu patřily tvé oči v té chvíli,
kam zabloudily?
Ještě jsi zde,
ještě nejsi jen klam
toho hrozného večera,
ale za chvíli...
89
Jako příšera
vstává to přede mnou
zvětšeno tmou.
Domyslet nemohu...
Žiješ, či vidím jen mátohu?
Co bude se mnou,
až tě noc pohltí,
až budeš mít schůzky se smrtí?
Nikdy jsem tě nelíbala,
dnes by se mně líbat chtělo,
dosud jsem nepoznala,
jak miluji tvé tělo,
tvé paže, tvé oči, tvé čelo,
to přede vším.
Dnes už vím,
že střelou do nich
srdce se mi zakrvácí,
že se má duše utrmácí
tou bolestnou poutí za tebou.
A ty nevidíš nic –
snad ani tu hrůzu před sebou,
snad ani mne, jež se ti vzdávám v té chvíli,
jenom nad tebou
ten pruh nebe bílý
jako by vpisoval v tajemství tmy,
jak blízko je k hroznému cíli.
90