OBRÁZEK Z PROMENÁDY
Tam stařec v koutě stál
a vypadal tak hezky
s výraznou hlavou svou,
vroubenou vlasů šedí.
O vrata opřen byl –
a zdálo se, že hledí
kams’ do neznáma. –
Nad portálem fresky
do zmatku ulic dívaly se s ním.
Z náruče starcovy na prsou vyrůstala
kytice chrysantém –
a divně krásná hlava
chýlila se k nim,
jež byly kontrastem k těm šatům otřelým
na těle povadlém.
Je žebrák to, či poutník, který zdřím’
před prahem vzpomínek?
Tak jasně hledí kol, jak životu kdo věří,
pohledem hbité nožky dívek měří,
ty drobné, dovádivé strojky hrací –
a u těch dveří
k baroku domu tvoří dekoraci
i s květy svými.
100
Od koho květy má a komu přináší je?
Chce nabídnout je všem,
či jedním pohybem
je komus’ podat, tyto dveře míje
dnes naposled?
Zda loučí se, či vítá jeho hled,
a úsměv, jenž mu se rtů nemizí,
zda míň je, nebo víc
než prodavače zvyk, jenž zboží nabízí?
Zda stojí dosud tam, či květy jeho zved’
už někdo z prsou jeho?
A v domov svůj,svůj (jen má-li jej)
až vrátí se, co bude vypravovat
mu mozek, přesycený dojmy uliceulice,
a který v mysli jeho utkví nejvíce
jak v mé dnes pěkný jeho obličej?
101