Druh zpívá...
Tys nešla lesem –
tvoje drobné nožky tančily v trávě.
Nevěděl jsem, co víc mne opájí,
zda bytost tvá kouzelná,
nebo vůně lesa v slunečním žáru.
Bíle svítilo tělo tvé
pod závojem bříz
a vlas tvůj plál jako pochodeň
nesená větrem.
Tvé ruce objímaly krásu,
a rty tvé zpívaly modlitbu díkuvzdání.
Les šuměl doprovod,
a trilek tvého smíchu uvízl ve větvích
v odpovědi kosa.
Modré zvonky a kapradí
klanělo se ti, pohádko,
dárkyně štěstí.
Byl bych šel za tebou věčně,
světluško moje,
za krokem tvým tančivým,
za bílým květem tvého těla,
za ručkama tvýma,
jež objímaly svět krásy.
80
Ale tys zmizelazmizela, jako pohádka odcházíodchází,
a zbyly jen zvonky u cesty
a kapradí v mechu,
jež líbalo stopu tvé nožky.
A přec ve mně žiješ v přírody krásách
a s novým jarem nová se vracíšvracíš,
světluško, pohádko, sne,
a věčně mi o tobě vypráví jaro
a vše, co je krásné.
81