Nekonečnou cestou (1921)

Marie Calma

Diplomatická verze Ediční verze
MARIE CALMA:
NEKONEČNOU
CESTOU
V Praze 1921
[3] Pro každého člověka v životě předurčen je Druh, s kterým se dříve nebo později sejde. Proto každý, kdo potká svého pravého Druha, má právo jíti za ním kamkoliv, zanechav všeho. Nepotká-li ho v životě, stává se věčná touha po něm tvůrčí silou, kterou roste dílo a otevírají se brány do zahrad krásy. On, který je všudypřítomný a vševědoucí, naplňuje duši poznáním a učí ji chápat taje života. Druha – mužný element – znázorňují: moře, hory, vysoké topoly – ženu pak: bříza, hvězdnatá noc, jaro a květy. Všude v přírodě nachází Druh stopy Druha a vyciťuje intensivněji jeho blízkost. A proto v přírodě není samota nikdy opuštěností. U nekonečné cesty, vedoucí za Druhem, čekají hluboké smutky i velké radosti, aby zúrodnily duši ku přijetí největšího poznání. Věčné hledání Druha je plodný neklid života, touha po něm, nalézání jeho stop v lidech, v jejich díle i v přírodě a duševní splynutí s ním – je tím, co lze nazvati štěstím. Právě tak jako muž a žena tvoří ve splynutí těl člověka, splynutím duševním duchaplného muže a ženy povstává dokonalé dílo. Je štěstímštěstím, setkají-li se v čas a za takových podmínek, že se mohou státi manžely-milenci (jako Browningovi, ideální dvojice Druha a Družky). Ale i když se setkají za poměrů takových, že mohou býti pospolu jen ve vzácných chvílích, mimo všední život, vzniká jejich stykem, [5] jenž jest sám sebou krásou a myšlenkou – nová krása a nová myšlenka. V jejich styku nesmí být všedna zvyku. Božství nelze připoutat k zemi, je nutno povznést se k němu. Jeden dotek Druhovy ruky dá více rozkoše, než celá noc vášnivých projevů. I když není přítomen, jsou kolem nás i v nás jeho stopy. Žena je květem na cestě svého Druha, něhou jeho snění, dobrotou jeho citu. On pak všude se jí zobrazuje. Topoly jí připomínají jeho hrdost, vítr přináší jí doteky jeho něhy, cesty, ztrácející se v dáli, mluví k ní o nekonečnosti jeho cílů. On je příčinou jejího zkrásnění. Nikdy by nevykonala tolik dobrého, kdyby pozbyla naděje, že jeho oči shlédnou její dílo. Její ženskou ctižádostí jest – líbit se mu duší i tělem. Ne Bůh – ale On ať v ní najde zalíbení. Má od něho všechny své ctnosti, dobrotu i pokoru i pravé probuzení smyslů. Tvoří-li, je s ní, aby ji doplnil silou své duše, tak jako ona žehná svým pochopením jeho dílu. Stává se její vírou, protože jím věří v krásu a v sílu a v dobro, její vzpruhou, protože jeho duchem poznává ona smysl života, tak jako on chápe něhu života jejím srdcem. Život by ztrácel na barvách i významu, kdyby v jeho příchod nevěřila. Ona Druhem – on Družkou doplněn – vyrůstají k nejkrásnější své podobě. Tvoří se navzájem a přibližují se tvořením tím – Bohu.
[6]
Věnování.
Největším zklamáním je – duše žeň když svého žence marně očekává. Odkvetou květy, vybují jen tráva, vypadnou zrna z bujných klasů pěnpěn, a do krásy co rostlo – v nic se rozpadává. Kdo bude žencem svěží úrodyúrody, co vyrostla mi v duši po létech za jarních dnů bezmračné pohodypohody, kdy celý kraj byl krásou očarován? Jak bohatě On bude obdarován! To bude mého žití velký denden, až úrodu mou přijde pokosit. A modlím-li se – tedy za to jen chci spravedlnost věčnou poprosit – by úrody té nebyl nehoden. 7
Nekonečnou cestou.
Jdu hledat Druha, cestou bez návratu, vždy výš a dál. Naděje je má vzpruha, mých cílů Grál, mír, který nezná chvatu. Svou žiju visí, bez pozemských strastí, bez všedna pout. Břeh mělký mizí, když spočinout jdu k mrakům nad propastí. Jak Druha hledám, Bůh se zjevuje mi. A každý květ, jejž ke rtům zvedám, jak celý svět bych našla s taji všemi. 8
Druhu nejdražšímu.
Jsem jabloní, jež v stín svůj tebe volá a květem sype něhu do tvých snů. Jsem sladkým plodem žíznivých tvých dnů, jsem písní, které duše neodolá. Jít kolem mne a nevzít jeden květ – mně bylo by, že nadarmo jsem kvetla. Ty pro mne paprskem jsi živým světla, já tobě neznámé jsem něhy svět. Jsem čistým ženstvím uprostřed tvých hříchů a zapomněním pro života žal. Jsem myšlenkou, kterou ti osud dal, by v mužnou hrdost proměnil tvou pýchu. A víc ti jsem, než by ti ženy byly, jichž vášně sžehly by tě plamenem. Jsem na tvé cestě čistým pramenem – jsem živou vodou pro ochablé síly. 9
Odpověď.
Proč stavím u tebe tak často kroky? Chci, abys duši svou naplnil mým obrazem, chci býti tobě štěstí odrazem pro vzpomínek pozdní roky. Kdyby se krok můj při tobě nestavil a já ti nedala své sladké vzrušení, nevíš – a nemáš ani tušení, jak brzy by ses unavil. Až přejdu vedle tebe bez hlesu, a pohled můj se nesdělí ti bleskem, sestárneš pojednou steskem, že duši tvé své něhy nenesu. Proč stavím u tebe tak často kroky? Chci, abys bral ze mne tvořivou sílu, aby ses soustředil k velkému dílu pro příští přetěžké roky. 10
Stesk.
Na horách sníh se zabělal, napadal na ně s vysoka. Kam ses, můj druhu, zatoulal? Jeseně jsme již na kraji – kam jen se teplo podělo? Pláč sotva srdce utají. Vítr jen v okna zaduje – mlhou se zastře drahý kraj. Za tebou duše putuje... 11
K duši!
Přišla jsem k tobě, s duší tvou pobýt, životu tvému dát něhu, vlnami jeho s tebou se probít k pevnému břehu. Duši ti zahřál citů mých plamen, v hluboké stíny pad’ jasem. Toužím, bys silou svých ramen lásku mou pozvedl časem. Přišla jsem k tobě, chci s tebou zůstat, v duši tvé přebývat tiši – krásou ji naplnit, v jedno s ní srůstat, k závratné nést se s ní výši. Za krásou duše přišla jsem k tobě, do všedna nechci už jíti; že my dva navždy patříme k sobě – na cestu poznáním svítí. 12
Otázka.
Proč chceš, bych smutek ráda měla? Necítíš věčnost radosti? ChtějChtěj, věčností tou bych se chvěla, dej, ať se dotkne mého čela a sluncem na něm rozhostí. Nedej mi žít ten život dvojí, úzkosti plný, zápasu, dej, radost věčná ať nás spojí, zahřeje duši, rány zhojí k bytosti našich úžasu. Proč života se mnou se lekáš? Vždyť nikdo tak tě nemá rád! Radostí větších nedočekáš a stokrát vezmeš víc, než dáš, a rozkoší ti bude – brát. Proč radostem chceš kopat rovy, proč chceš, by pláčem chvěl se hlas a vlas můj zastřel závoj vdovy? Pohledem ranit mne i slovy a smutku dát mne na pospas? 13 Proč v tobě není touhy mojí, mé něhy ve tvém objetí? Co vzdaluje nás, co nás pojí? Proč radostně být nesmím tvojí v přečistém duše početí? 14
Podzimní nálada.
Miluji smutek podzimu. Ještě je sytě zelený, ale již časně se stmívá. Příroda chystá se na zimu – pomalu vadne a stlívá. Deštěm jsou cesty rozmoklé, šedé jsou dny, chladné noci, večery samotou studí. Ve vzduchu vůně zatrpklé, pláč větru ze spaní budí. Pod sněhu bílou přítěží,přítěží země se na dlouho zasní. Co kdy z ní rostlo, stlívá s ní, i slunce paprsek poslední. Ona i zánikem zkrásní. Vše, co mně léto dalo kdys, kdyby tak zahřát mne přišlo – zimním bych chtěla spánkem spat, z jara když slunce by vyšlo. Mít země sladké tušení, že okovy se zvednou 15 a jaro v plné nádheře mi vzkvete ještě jednou – čím by mi zimní smutek byl v tušení také krásy, když věděla bych, jak tu zem – mne jarní slunko spasí! 16
Dnes.
Naslouchej mému hlasu! Dnes kolébá tě v sny, jež, možná, prchnou zítra. Dnes naše jsou ta jitra a celé dlouhé dny tak plné krás a jasu. Dej zpívat si tu píseň, jež žal tvůj umlčí. Skryj v mém se náručí, a prchne každá tíseň. Pojď se mnou k cestám vyšším, kam vede ženy cit, a kam ti jíti zbývá. Víš, že se připozdívá? Dnes nech se opojit – neb již tě nevyslyším. 17
Sblížení.
Tvé velké duši přiblížit se snažím, a je mi, jak když do dálky se dívám. Tvým obzorem se jasním zas a stmívám, po jeho nedozírnu touhou bažím. Tvé duše krásou vzpínám se a rostu, v pocitu závratném s ní splývám v jedno. Tak vesmíru jdu s tebou v širé bezdno myšlenek nejčistších po zlatém mostu. 18
Připomenutí.
Díváš se na jabloň – ruka se zvedá... Nemáš-li vláhy proň, netrhej květ! Škoda by bylo, záhy by zvad’. Netrhej, máš-li jen pro krásu rád! Jsou-li ti květy však obrazem duše, krásu tu přiviň pak k zprahlému rtu. Neváhej, rychle utrhni jen! Nezvadnou, pokvetou – ještě tě opojí v poslední života den. 19
Dej mi dcerku...
Dej mi dcerku modrookou, ať mne těší, ať mi zpívá, ať mi tady něco zbude pro dny, kdy se připozdívá. Dej, by v jejích ručkách malých teplo bylo tvého těla, abych, až ty odejdeš mi, v náruč svou ji tulit směla. Dej mi dcerku modrookou, věrný obraz svojí krásy, ať mne před samoty hrůzou a před hříchem smrti spasí. 20
Večerní procházka.
Kdy město spí? Hluk ulic netichne, jen jinou notou zvučí. Je slyšet, jez,jez jak hučí, jak duše povzdychne, když nad ním sní. Hra světel plá – bludičky nad řekou. Jak zamlžené oči se mihotavě točí. Jdu zemdlena od světel v stín, naslouchat huku vod a čekat, zda tvé kroky jak písně známé sloky s mým splynou v doprovod. 21
Zvedni ji!
U cesty našel’s mou lásku květem. Zvedni ji do oblak, napoj ji radostí, z duše ten všedna tlak, miláčku, vyhosti, se mnou pojď citů mých světem. Květ zvedáš opojen vůní jeho, miláčku jediný... Zvedni jej, uchovej! Čistý je, nevinný; těš se jím, zadýchej – krásou se opojit není nic zlého. 22
Poznání.
Líbám tě, líbám dlouze... Vzpomeň si jednou, až cíle zblednou – zateskni po mé touze. Všechno, co život dává, největší cíle – krásnější chvíle nad vše dá touha žhavá. Poznání v duši vejde – láska že hoří majákem v mořimoři, i v temno vše když přejde. 23
Na stráži.
Vysoko v horách v podhvězdném šíru oheň můj plane. Sama tam sedám – samotna střežím. Střežím a čekám. Jaký to oheň vysoko v horách plamenem šlehal, když v jeho blízku dva bděli strážci, dva se tam hřáli! Nebylo prací živiti plamen, nebylo smutku dlouhého bdění, nebylo únavy v přísvitu rána. Vysoko v horách sama teď sedám, plamenů ohně sama si hledím. 24 Větrem mi oheň hasne a bledne – kol něho hrůzné rodí se stíny. Před nimi hlavu do dlaní skrývám, doteků větru chvějně se lekám. Oheň svůj střežím, střežím a živím, tělem svým chráním oproti větru – z okolí jeho zaháním písní příšery stínů. U ohně svého vysoko v horách v samotě duše – na stráži čekám. 25
V citu.
Než málo dát, je líp se nestavit – než bez úsměvu, lépe nezdravit a dál se brát. Bez touhy rád kdo duši moh’ by mít – ten bez žízně jen ze zvyku chtěl pít – neplatit řád. Vše musí dát nám láska. Dražší druh nám musí být než ctižádost i bůh. Tak měj mne rád! 26
Vykoupení.
Když k lidem jdu, tu bolest svou jen množím, a pokorná vždy napadne mne věta o beránku tom božím, co čistotou svou snímal hříchy světa. A v daleku kdes pohled můj se ztrácí, když hledám duše, které z všedna vyšly, svou opustily práci, by ještě zavčas k výšinám svým přišly. Na jejich pout, až ukončí se – čekám. Tam ve výši, kde pouto všedna mizí, před poznáním svým klekám, že nic už v nich ni ve mně není cizí. A není nic, co lekat by mne smělo, když krásou poznání se obzor šíří. Co poznáním se chvělo mé srdce – nikdo už mu neublíží. 27
Neptám se...
Zříkáš se mne z rána, večer se mi vracíš. Zapadáš mi, vzcházíš a zas se mi ztrácíš – nebo po mně voláš mocným duše hlasem, bych byla v tvém temnu slunečním ti jasem – ve tvém pozdním jaře sladkou písní ptačí – paprsek a píseň že ti k žití stačí. Na tvá muka, hochu, s úsměvem se dívám – za tebe si v tichu krásnější sny snívám. Neptám se, zda se mnou budeš dnes, či zítra – všechny zítřky mají růžová jen jitra. Každá chvíle s tebou je mi stejně svata – všechny touhy ve mně mají na poupata. 28
Věřím.
Věřím, že přijdou chvíle horké a velké vystupňované touhou, chvíle obdarování nejcennějšími dary krásy a radosti. Věřím, že přijdou chvíle úžasu nad poznáním zázraků duše, které si zatím chystáme ve svých snech. Věřím! A jdu vysoko na štíty hor, abych tam čekalačekala, a chvěji se očekáváním toho dne, kdy přijdeš – zanechav dole vše nedokonalé. Věřím ve společnou pout po horských hřebenech při východu slunce, věřím ve vášeň jeho polední a v mír jeho zapadání – 29 že ve všech těch krásách a navždy budeme spolu – věřím! 30
Vědomí Druha.
Jsi v mé duši – prostupuješ ji silou největších krás. Kol mých skrání větrem duješ, paprskem slunce na mne dopadáš. Nesu ti v křišťálové číši nejčistší vodu, čerpanou na výšinách. Nesu ti vůně zázračných květů, bílé trsy, zbavené trnů. Červánkem poznání zrůžověla mi tvář i tělo. Polibky svými skrop mou krásu, by nevadla. Ať ti svítím, zářím, voním a zpívám, a radost má žhavá ať v oběh tvé krve se mísí, nejsladším opojením zabuší v spáncích. Jsi tělo těla mého a duše duše mé. Společnou vymysleli jsme modlitbumodlitbu, nové „Věřím v Boha“. Věříme v sebe, v krásu svých citů, 31 ve věčnost radosti, v nekonečnost poznávání. Věříme v dílo své, v sílu svých ramen, kterými do nebes zvedáme lásku svou pro štěstí vlastní i druhých. Přebývám rozkoší v těle tvém a krásou ve tvé duši. Láskou svou teprve nyní rodíme se k životu vystupňovaného úžasu a nejbáječnějších cílů. A není slz a přítmí smutku, není zklamání, jen štěstí je, plné a horoucí jako slunce na obzoru od těch dob, co jsme si doznali v tichu svých duší, že navždy si budeme Druhy. 32
Kdo lásce chce učit...
Kdo lásce chce učit, ten nesmí milovat bědně. Nesmí se mučit, ale rád mít jarně a bezohledně. Kdo lásku chce poznat, ten všude musí ji hledat, před světem doznat, na vzdory lidem do nebes zvedat. Kdo láskou chce ožít, nesmí jít všednem a davem. Nejvyšší prožít možno jen v tichu rozkoše právem. Kdo lásce chce učit, ten nesmí milovat bědně. Nesmí se mučit, ale rád mít jarně a bezohledně. 33
Setkání.
Vidím nádherné ráno a v zrcadle zmladlou svou tvář. Slunce zář mne prostupuje, a já hořím radostnou předtuchou. Jdu po zelené cestě... Je bezprašná a vede k výšinám. Potkávám na ní tebe. Osud šeptá: „Zastav se, je to tvůj Druh, hledaný, očekávaný a jediný!“ Tvůj pohled září jako to ráno. Vítá mne... Do vztažených mých rukou kladeš své dlaně. Vyprávím ti o tobě, jak jsem tě snila, než mi tě dala skutečnost. Rozumíš a nazýváš mne svým Druhem. Ráno září barvou a jasem, toneme v jeho kráse. Jdeme tou zelenou cestou k výšinám 34 a vyprávíme si zázračné zvěsti. Slunce zlatí naši stopu – příroda umlká, aby nechala vyprávět naše duše. Hoříme láskou a krásou a radostí, stáváme se pochopením svým božstvem. A vracíme se. Zelená cesta končí, a našinaší obuvi dotknul se prach. Do našeho výmluvného mlčení zazněl všední hovor, cizí oči mhouřivě odhadují náš vztah. Stýská se nám po prožité chvíli. Ještě jen okamžik! Proč zbázlivěl tvůj pohled? Proč tvá ruka nespočívá již v mojí? A proč se mi zdá, že’s umlčel nevrlým pohybem jásavou píseň kosa? 35 Nám nesvědčí nížiny. Odejděme se svou láskou vysoko v nedostupno. Odejděme bez smutku a bez výčitek. Pro nový, lepší život, pro největší krásu, pro rozkoš poznání! Nechci jít v stínu tvého rozumu. Buď se mnou vždy jako v to ráno, kdy jsme se poznali. Bude s námi slunce a radost a síla země. Rukou svou pevně mne stiskni a zadrž. Jsem tvé štěstí! Ať již nikdy nevrlým pohybem ruky tvé nezmlkne jásavá píseň kosa. 36
Výčitka.
Ne, nemá jara ten můj život s tebou! Je hájem bez písní a keřem bez poupat, je cestou, severní kde větry zebou, a duši často chce se zazoufat. Ne, nemá tepla, které já mu nedámnedám, a nemá míru velkých splnění. K tvé duši, unavena, cestu hledám ve velké touhy marném vlnění. Ne, nemá slunce, nemá svěžích poupat, pln úžasu je a pln tesknoty – leč učí mne, jak k výšinám lze stoupat, kde mír je jistý velké samoty. 37
Zahrady duše.
Do zahrad duše mé jsi vešel. Bloudíš tam... Bázlivým cizincem být připadáš, jenž krokem nesmělým se do svatyně vkrad’, kam přístup zakázán. Jat krásou, žasneš – květy přitulit bys ke rtům chtěl a sametových lístků dotknout se jak drahých očí. Ale váháš zpit a rozpačit z té krásy barvité. Já za ruku tě vedu v jas i stín svých cest. A jarní ptáci duše mé tě obletují, aby písní svou tvůj probudilyprobudili cit. Já učím tě, co milovat je nutno a jak žít, co podržet, co minout a co pomilovat víc nežli chvíle letmým dotekem. 38 Z květů, jež rostou u cest zahrad mýchmých, vybírám tobě ty, jež nezvadnou a věčný pel jež mají na lístcích, jež věčně voní. Útulek nejsladší pro chvíle zemdlení ti stelu na výšinách zahrad svých, a vděčně přiznávám, díl největší že krás těch vyrost’ pod tvým pohledem. Tam krok tvůj nepotká se s kamenem, a šatu trnem keř se nedotkne. Tam se mnou jsi jen v kráse. Všedna dech v ta místa nepronikne, kudy jdeš, a kde tvé čelo věnčím vavřínem. Tam čistý zdroj tvé síly všude je. – Pro oko krása, duhy rozpjaté do dálek azurových obzorů, pro sluch zní sladká píseň odevšad, opojné vůně jsou tam pro smysly a pro doteky květů záhony. Pro zahojení stesku – radosti a pro samoty chvíle – velký mír. 39 Do zahrad duše mé jsi vešel. Přebývat a zůstat v nich zda také dovedeš? Tvůj sleduji krok... Ruka tvá se chví v mé dlani vztažené, a hory, hory ční před duše branami, a mlhy přibývá. K zahradám duše mé teď cestu znáš. Je nutno hory slézt a mlhou proniknout a v uzavřené brány zavolat výkřikem velké touhy. Tak-li vrátíš se – již odejít ti nedám z duše své a zahrad svých dám krásu veškeru ti na pospas. A budu družkou slavných chvílí tvých a pochodní, jež cestu osvítí ku věčné kráse, která domov má v zahradách duše mé. 40
Nepravou stopou.
Nemohla jsem jít mimo tebe, jako pramen nemůže téci přes vypráhlou půdu, aby jí nenapojil svou vláhou. Musela jsem tvou bolest vyvážit radostí a vírou v štěstí. Musela jsem v tvých představách pozvednout zavržený obraz ženy. Musela jsem ti povědět o nových cestách, kterými nutno se brátbrát, až všechno zklame. A ještě tak mnohé měla jsem dát! Naučit dobru, jež nutno pěstovat v sobě a objevit v druhých. Naučit tajemství velkého míru, jež vzniká z poznání a pochopení všeho. Milovat krásu a naplnit jí duši. Uvěřit v radosti věčno a štěstím svým zapálit ohně ve výších sobě i druhým. Nejkrásnějšími vlastnostmi a nejryzejšími ctnostmi vybavila jsem tebe – svůj přízrak. Nejvyšší krásou jsem tě prozářila, největší milovala tě láskou. 41 Před velkými dary mé duše malý jsi stanul. Se silou odvahy její zbabělost svoji jsi měřil. Pro květ radosti pravé nebylo v duši tvé půdy. Prodlévat v kráse, ji přijmout neměl jsi vůle. Malátnost tvoje bránila novou jít cestou. Kol zahrad duše mé bázliv mlhou jsi bloudil. Neuměl’s přijmout, ni dáti víc, než by dovedli jiní, kterým se žena jen líbí v příznivě dané chvíli a od níž spěchají k všednu, když se jim po chvíli zazdá, že poněkud s cesty si zašli. Poznat a pochopit, přilnout, na to ti nezbylo času. K hluchým jen nesla se uším nejsladší hudba mé duše, slepé jsem učila oči 42 na velkou krásu se dívat. V podzemí chtěla jsem marně prodrat se paprskem slunce, k srdci jsem promlouvat chtěla, které se nechvělo citem. A pramen, napojiv půdu, nejhorší vzal z ní svůj podíl jsa jejím zakalen prachem. Daleko téci teď musí písčinou života svého struhami bolesti, v stínu, než čistým bude zas zdrojem.zdrojem sobě i druhým. 43
Ráno.
Jaké to bylo ráno, když jsem se probudila, hrdá a smělá, kdy bázeň jsem zdolala, kdy radost ve mně volala v slunečním jasu: „Jdi poznat krásu!“ Šaty jsem oblékla světlé, růží se ozdobila, po cestě šla jsem vzkvetlé. Svatá to chvíle byla života mého. S úsměvem zdravilo ráno, spěchalo ke mně, mateřská země radostí se mnou plakala rosou svých trav nad štěstím, jež bylo ve mně. Hudba se ve vzduchu chvěla, počátek sterých bájí, k našemu ráji jíti jsem odvahu měla. 44 Jaké to bylo ráno, když jsem se probudila, šatečky oblékla světlé, na cestě vzkvetlé sama a šťastna tak byla! 45
Nevěřím.
Nevěřím retům, jež mlčímlčí, když duše překypuje. I vítr když duje i stopa vlčí i pramen lesní i bouře, když běsní, nemlčí, ale vypravuje. Nevěřím sklopeným zrakůmzrakům, jež pohledy tajítají, když lásku znají, nevěřím mrakům na radosti čele, nevěřím v nepřítele, když nejsme jimjím sami. Nevěřím dlani, jež v skrytu jen dlaň naši hledá. Nevěřím citucitu, všechno když nedá, nevěřím síle, když blízka již cíle nezvedá, ale rozdrcuje. 46
Modré oči.
Dobro jsem hledala, dobro přede vším. Ty oči byly modré a já jim věřila. Všechno jsem rozdala, všechno svěřila, to pro ty oči modré, jimiž jsem duše hlubokost měřila. Ty oči modré byly jak květy na stráni, jež čekankami zovou. A jako obloha když prodere se z mrakůmraků, jich bylo usmání. A přece oči, jež tak modré byly, hluboce duši poranily. Dobro jsem hledala v té modré hloubi duše. Bludičku našla jsem zklamaná v tuše. S bolavou duší v poznání věčno vešla jsem. 47
Za přeludem.
Ulice zvlhly. Jak oči slzami mlhou se světla dívají. Tak večery pláčou, když jimi jdu bez tebetebe, a přece s tebou po cestách, jež se stmívají. Smutkem jen s tebou duše má chodí, neznámých cest samotou vodí. Nad řekou často stanu, šeď její sleduji, do dálky tok, odstíny světel, chvějivé blesky, jich hru a lesky. Závidím jim, jak v hloubi tu kanou, jak tonout by chtělichtěly, přec neutonou a na povrchu jen ulpějí. Ty nejdeš se mnoumnou, a přec tu jsi, tvá přítomnost, odlesk světelné hry, jež vrací sevrací se, dny když blednou v života mého tok. Pro tebe není do hlubin skok. Jsi světélkem na povrchu a rána tebou šednou. 48 Když mlhy se zvednou a když se rozední, ty nejdeš se mnoumnou, a přec tu jsi, přízrak dne, záhada noci. Jsem já, či ty jsi v mé moci? A jdeš-li se mnou ty, zda s tebou jsem já, kde začalo to, kde přestává a mlžné závoje nad světly duše tvé zda přece jednou se přede mnou zvednou? 49
Vzpomínka.
Léta tě neuzřím, jsi mi jak přízrak – sen, vzpomínka nádherná, setkání v letní den. Stejný nás života unáší divý proud, není kdy vídat se, není kde spočinout. Jenom ty myšlenky do dálky vzlétají, jiskrami střetnou se, ničím se netají. Na tebe vzpomínka stokrát se navrátí, tebou se zadýchám nejsladší závratí. S tebou se probouzím, tebou mi krásní den, něhy mé všechen taj tebou je vyplněn. 50
Pohled.
Pěšinou travnatou šli jsme v úkryt lesa. Co s námi se dělo? Kouzlo tam bylo a krása a vůně a hudbou to znělo. Paprsek sluneční ozářil mýtinu. My stanuli chvíli... Radost se tělem a duší rozlila tak blízka již cíli. Opojen pohled tvůj k mému se navrátil a řekl mi více, než by polibků mohlo mi povědět a slov statisíce. 51
Blízkost.
Vím, že jsi zde. Mně stačí vědět to, by pouští nebylo mi město oživené, by zahradou mi byly domy zděné a moje lenoška, kam o tobě snít chodím do šera pokoje – podobna byla lodím, jež v kraje báječné nás unášejí z rána. Mé duši útěcha je neskonalá dána tě všude tušit – ve všem tebe zříti, v hovoru s tebou ulicemi jíti, stisk ruky teplý cítit ve své dlani, ramene dotek, které věrně chrání. 52 Vím, že jsi zde. A nepřijdeš-li již – tak jako já sám jednou pochopíš, že nejcennějším byla pro tě darem ta vlajka lásky žití nad stožárem. 53
Ukolébavka.
Spi, můj milý, v klíně mém... Na tvém čele zemdleném vyhladí sen všechny vrásky. Do snů zní má píseň lásky – spi, můj milý, v klíně mém. V náručí mém usni již, v lásky své tě vedu říš. Zahalím tě do vlasů, probudíš se v úžasu v kráse, které netušíš. Chci, můj milý, s tebou být, laskat tě a konejšit. Nad tebou se skláním v tichu, v pohledu mém není hříchu, jenom velké něhy cit. Spi, můj milý, v klíně mém, budu s tebou ve snu tvém. Ruce tvé k své tisknu hrudi, píseň má tě neprobudí – spi, můj milý, v klíně mém. 54
V loučení.
Tys nezemřel, a přece je mi tak, jak byl bys mrtev. Tvé ruky dotknout se vždy bázeň zabrání, tvé ticho otázkou svou nesmím porušit. U tebe stanout smím jen, zaplakat, než nehlasitě: „Mrtvým přejte mír“,mír,“ vždy říká se. A proto u tebe když stanu, říkám si jen šeptem: „Drahý můj“můj,“ a smutným pohledem se dotýkám tvých víček zavřených. Ba, tak je mi, jak zemřel bys. Tvé tělo odnesli, než duše zůstala. A mým jsi víc, 55 než v životě, když ve tvém objetí tak neživém jsem někdy prodlela. Čím mrtvý chybil, nutno odpustit. Já odpouštím – ba víc; již nemyslím na to, čím’s ranil kdys. Jsou chvíle jen v mých vzpomínkách, když ožil’s víc než teplem života, kdy láskou pohled tál a ústa přeletavým úsměvem. Nevidím rysů mrtvých, v kterých zkameněl tvůj vzdor. Proto zemřel jsi a proto tvou jsem nesměla se zvát, by v blízkosti mé navždy zůstala tvá duše drahá. 56 A jak zpívají si zbožní v chrámě: „Svatý, svatý“ – tak můj chorál: „Drahý, drahý“ stoupá výš k tvé duše zahaleným nebesům. A to, co dala jsem ti v žití kdys, dnes není víc než květ, jejž klademe na srdce vychladlé a bez nároku již na přátelský stisk ruky. 57
Večerní píseň.
Šel jsi kolem oken mých z večera – vůně fial rozkvetlých do šera lákala a sváděla jako hřích. Šero houstlo – k tobě jít chtělo se, všechno ve mně chtělo žít, chvělo se. Okouzlení, opojení byl to cit. Nemohla jsem bázeň svou přemoci, za tebou jít vonnou tmou do noci, jedenkrát, docela býti tvou. 58
Neznámá.
Miluj mne, neznámou! Nač ti je jméno znát? Květ vidíš u cesty – láká tě vůní svou, do trávy přitiskneš hlavu svou zemdlenou – doma jsi – jednou-li projdeš jen krajinou. Proč bys mne právě tak nemohl míti rád? V okénkách vagonů rychle se střídají obrázky. NěkterýNěkterý, i když jen mihne se – přece ti trvale do duše vtiskne se. Po letech vzpomeneš – zazdá se ti to snem. V rychlíku života viděný okénkem neznámý obličej – zlíbaný ve chvatu – v radosti stopený, 59 slzami loučení v posledu skropený. Vteřina života – kola ji rozdrtí... Setkání kratičké – vzpomínka do smrti. 60
Úděl žen.
V ulici oživené nad průchodem s barevnými světly znám jedno okno osvětlené. Jednou tam růže kvetly. Teď ten, kdo sedá tam a nad knihou se chýlí do noci – sám – klid hledá. Snad se mýlí, snad bázeň poutá ho v samoty stín. Tam vejdu jednou – neznámá z ulice – vyhledat pohled těch očí, až víčka se zvednou. Přinesu v náručí růží kytice a usednu tiše u dveří. Proč vejdu? Říci těm očím, jež nevěří, že prosit nejdu a nic že nechci vzít než smutek – a, jak jsem přišlapřišla, jít. 61 Říci těm očím, že vím, co je údělem žen: dát radost a býti snem, co blažit má v tichu, a odejít přede dnem. 62
Vyznání.
Vše přebolí, pomním-li na věčnost. Příhody dneška, nejsou zítřku ničím. Když dávám, nepomýšlím na vděčnost, když ztrácím, nové naděje si vztyčím. A nezastavím kroků pro překážku. Když je to kámen, pokorně ho zvednu, když je to lež, nemyslím na přetvářku a v zapomnění pochovám ji bezdnu. Když je to krása – k ústům přitisknu ji a radost přijmu, bych měla co dáti; když je to dobro – srdcem pomiluji a v duši své ho nechám v plody zráti. 63
Na Štědrý den.
Odešli všichni. Nemohu hovořit s nikým. Mé vzpomínky patří dnes jen mým nenarozeným dětem. Vidím je – dcerky své světlovlasé... Byly mi tenkrát už celým světemsvětem, dokud jsem sama bývala děvčátkem. Jak tenkrát, tak dosud zůstaly snem holčičky moje. Sen prchne přede dnem, a stesk po něm zbude jen k ránu. Tvář steskem po nich mám uplakánu, a ruce bolí, jak je zadržet chtěly. A dnes štědrý je den! V každé dětské líci, jež zjeví se mi v okně neb na ulici, můj sen je ztělesněn. Toť podoba děvčátek mých a jejich smích! Co dala bych za to, kdyby tu byla teď se mnou jen jedna z nich! Těžký by se rozprchl mraků stín, kdyby hlavičku drobnou v můj přitiskla klín, 64 a já směla hladit vlásků těch len a radost pít jejího úsměvu. Pak byl by to šťědrýštědrý den! 65
Bojím se...
Bojím se měsíčních nocí, když jejich mne proniká taj, bojím se akátů vůně, když stopen v ní celý je kraj, i dechu rozkvetlých růží i drahé blízkosti tvé. Bojím se ticha noci i vzpomínek vzdálených, v nichž zaléhá ke mně tvůj hlas. Bojím se pohledů mužůmužů, když tvůj s nimi není, veselých společností, v nichž cize můj zaznívá smích. Bojím se samoty cest a rozkvetlé krásy jara, mechových úkrytů lesních a slunce v závoji bříz. Bojím se tajů své duše a chvění svého těla, bojím se smutku svých písní a snů svých bez spánku. 66 Bojím se modliteb svých šeptaných vášnivě v šeru, když stíny blíže se kradou a každý má podobu tvou. Než nejvíc a nejhůř se bojím – ne, že mou opustíš paměť a horoucí krve mé běh – ne, že tě neuzřím nikdy a nebudu toužit ti vstříc, ni toho, že jiná žena někdy ti bude víc – leč toho, že bys mohl opustit cíle svoje, velkého díla se vzdát – a že bych tě ještě potom – hrdinu zbabělého – musela milovat. 67
Láska žen.
Jen v tichu sníme. Celá bytost naše rozkvétá vyčkáváním. Zříme plaše do jeho očí. Stopy zanechané tam štěstí – jedinou jsou pýchou naší. I když jsme někdy nad život mu dražší, jsme přec jen odměnou za dílo vykonané. A beznáročně krášlí naše láska tvář jeho úsměvem. A žalu vráska kde vryla se, když smutní přišli dnové, rty svoje klademe a vroucnost, s kterou mu duši dáváme i krev svou vřelou – toť láska, kterou rostou hrdinové. 68
Zimomřivý kvítek.
Z knihy vypadl mi kvítek zimomřivý. Vzpomínám a váhám za vzpomínkou jíti. Rozzářený pohled vidím, láskou tklivý, ruku, která v mé se nepřestává chvíti. Slova slyším – větu pamatuji prostou: „Škoda, že tak chudé květy tady rostou.“ – Mně se nezdál chudým kvítek ze tvé dlaně, dal jsi mi jej z lásky – nevykvetl planě. Vzpomínám a váhám za vzpomínkou jíti. Usmívám se trochu a trochu se divím. Jinou nemohla ta naše láska býti, když jsi ucházel se o mou přízeň, hochu, na podzimní cestě kvítkem zimomřivým. 69
Jediným pohledem.
Nosím sklopeny své rozmilované oči. Nechtějí přijati obrazů jiných lidí. Jen tebe vidí v štěstí stopeny mé rozmilované oči. Říkáš-li – zahraj, nevím, co hráti. Nad hudbu tvého hlasu neznám sladších tonů a nechci ani znáti. Hlavu svou vysoko nad lidi vztyčuji; pomluv se nebojím, jimiž mne bičují, dokud mám lásku tvou. Láskou tvou dýchám a každým setkáním na duši krásním. Vzpomínkou na tebe nejtmavší noci si jasním. 70 Nosím sklopeny své rozmilované oči. A všechny své pohledy i něhy své city pro tebe střádám, abych ti mohla dát pohledem jediným největší chvíle, jež kdy byly žity. 71
Cizinec.
Jdu ulicí. Spěchám a hledám v davu postavu tvou i krok, tvou drahou hlavu. A hledám pohled tvůj mezi pohledy všemi, jak zjevuje se mi z posledních krásných chvil. Tys jistě to byl – tvá drahá tvář... Jasně jsem zřela ji, jak dopadla zář na ni z rohu ulice. Jdu za tebou – spěchám – letět spíš toužím a jít s tebou daleko a povědět vše, čím se soužím. A nebyl’s to ty! Za cizincem šla jsem ulicí v chvatu a před jeho lhostejným pohledem se teď chvěju a matu. 72
Zvonky.
Zvonky, modré zvonky, na cestičce naší – to vy jste vyzvonily, že tam láska straší? Proto, že jsem zlomila drobné vaše stonky pro ozdobu svou? Když jste zazvonily, modré zvonky naše, proč jste neřekly jen – šla kol láska plaše v slunný letní den, ale úsměv její brzy slzy zaslonily. Zvonky, modré zvonky, komu zazvoníte, komu vykvetete v příštím létě, až se probudíte? Která ruka cizí zláme vaše stonky pro ozdobu svou, zvonky, modré zvonky? 73
Mladým milencům.
Milenci mladí, nerozumní, jen vy dovedete milovat lásku, pro ni všechno dát v sázku a neptat se, proč je lásky vám třeba jak soli a chleba. Nespokojit se odpadky citu, nelitovat a nevyčítat, jedinou chvíli nenechat neprožitu, každý den s jásotem vítat, na všechny zítřky se bláznivě těšit a radostně hřešit. Milenci mladí, nerozumní, co vám to ve zraku hoří? Vzlétáte k nebesům, tonete v hlubinách moří, lastura každá, již zvednete, perly má na dně. Jde se vám životem snadně s písní a s úsměvem, bez stínu, bez mraku, ke kráse, k zázraku. 74 Milenci mladí, nerozumní, nedejte brát si lásku! Raději vše dát v sázku než jít bez ní světem. Jednou to jako pohádku povíte dětem, svým dětem, jež láska zrodila a v nichž vám vyrostla nejkrasším květem. 75
Nepochopení.
Přiletěl vstříc mi kámen, zranil mi čelo. Nemůže za to kámen, že ruka ho zvedla, nemůže za to srdce, že zlá síla svedla, nemůže za to hlava, že srdce zkamenělo. Proto ten kámen zvedám. Jak od mrazu ruka studí, jak slzavá víčka je těžký, jak sychravé ráno budí a tvrdý je jako ta srdce, jež říkají zlobně své – nedám! Kameni v lidské dlani, vyrostlý v úkrytu lesním, dotekem přilnul’s k mé skráni. Víš teď, že o vděku nesním, než vděčna jsem přece té ruce, jež tě k mé vyslala muce a zranit mne chtěla, že vybrala kámen čistý pro čistou skráň mého čela. 76
Jarní.
Keře již mají své zelené nehýtky a olšoví zlaté své třásně. To jaro zas vymýšlí básně k svým lákavým písním nekonečným, k svým návratům věčným k velebné, čisté kráse. Vše jestjest, jak bývalo dříve – a přece je nové to jaro, když nově se vrací. Novou si píseň zpívají ptáci, a srdce nově a sladce se rozesnilo. Zahynul smutek, a nastala chvíle svatá. Vždyť i to srdce jako by mělo zas na poupata. A vyhaslé oko se jasní, tvář krásní, paprsek slunce zachytí, šťastně se zasměje a chvílemi zasní nad jarem v sobě i v přírodě, nad kouzelnou, zázračnou básní. 77
Žena.
Mám dlužníky po celém světě. Jednomu dala jsem úsměv a jinému pohled, když prosil a oči své slzami rosil. A jiným zas dobrá slova, by uvěřili znova v krásu příštích dnů. Co krásných jsem vlíbala snů a jaká nádherná dala jsem rána! A přece jdu životem zneuznána a nejsem tím, o čem duch můj snil: družkou stříbrných chvil – jeho květem i plodem, rovnou mu duchem i rodem. Za co ta kletba osudu mého? Stokrát vždy dávám víc, než budu brát. Mne každý jen pomiluje a nikdo nemá mne rád, rád duši mou a vše to zázračné, čím dovedla bych k nejvyšším cílům vést a k největším slastem rozechvívat. 78 Mám dlužníky po celém světě. Keře mé bohatě u cesty kvetou, chtivým jen rukám padají v plen. Plním je, sytím, stínem svým dařím, a můj vlastní zázračný sen, za nímž jíti se snažím, zůstává nesplněn. 79
Druh zpívá...
Tys nešla lesem – tvoje drobné nožky tančily v trávě. Nevěděl jsem, co víc mne opájí, zda bytost tvá kouzelná, nebo vůně lesa v slunečním žáru. Bíle svítilo tělo tvé pod závojem bříz a vlas tvůj plál jako pochodeň nesená větrem. Tvé ruce objímaly krásu, a rty tvé zpívaly modlitbu díkuvzdání. Les šuměl doprovod, a trilek tvého smíchu uvízl ve větvích v odpovědi kosa. Modré zvonky a kapradí klanělo se ti, pohádko, dárkyně štěstí. Byl bych šel za tebou věčně, světluško moje, za krokem tvým tančivým, za bílým květem tvého těla, za ručkama tvýma, jež objímaly svět krásy. 80 Ale tys zmizelazmizela, jako pohádka odcházíodchází, a zbyly jen zvonky u cesty a kapradí v mechu, jež líbalo stopu tvé nožky. A přec ve mně žiješ v přírody krásách a s novým jarem nová se vracíšvracíš, světluško, pohádko, sne, a věčně mi o tobě vypráví jaro a vše, co je krásné. 81
Nečekám.
Uprostřed nejhorších běd a největších trýzní veselou píseň si zpívám. Na ty, již kdy mne zklamali, jasně se dívám, domovem celý mi svět, v mír mi vše na konec vyzní. Říkají: Šťastna je. – Jsem. – Mám záruku štěstí ukrytu v duše své míru. Tajemství velkého poznání – nezlomnou víru. Kol zklamání projdu jak snem a ve tmu znám světlo si vnésti. Nečekám, dávajíc, nic. A proto, kdo dal mimi, jako když stonásob dává. Stačí mi vztažené dlaně, jež dovedou brát. Dary své položím na ně a miluji, aniž bych řekla – i ty měj mne rád! 82
Moře a obloha.
Jako obloha při bouři bylo setkání naše. Otevřela se nebesa – moře i obloha v jedno splynuly, stejný je prožehl plamen. Z rozhořené oblohy miliardy jiskérek přelétly v moře, pohoupaly se na rozčeřené jeho hladině, utonuly a nezažehly. Obloha pohasla v temnu noci, jako oči, skryté pod rozbolněnými víčky. Moře dunělo, stříkalo do výše, ale nezasáhlo oblohy. Zkrotlé položilo se ve svých prostorách jako pes na prahu vlídného domu, mezi tím, co na obloze miliardy jiskérek, jež nedovedly zažehnout moře, hvězdami zaplanuly, aby svítily z vysoka, klidně a smírně do tajemných hlubin mořských, do bezedných hlubin tvého mužství a ubraly jim prozářením svým děsu. Moře, mužství tvé rozpoutané – a obloha – duše mého ženství. 83
Moře.
Veliké, nádherné moře, v přívalu běsnícím, v duchu často tě vídám. Sedám na skalním výběžku nad tebou čnějícím a z hukotu tvého zvídám, zda pohltit chceš moje hoře. Jaké jsi veliké a já jaká malá! Slabá tak, že každá vlna, kterou se nade mnou vztyčuješ, a každý závan větru, kterým mne bičuješ, i bol, jehož duše je plna – smetnout mne může v propast tvou bezednou. U nohou mých zprahlá tráva a lastury leží. Zda perly v některých budou? Či marno je zvedat – a najdu jen ztěží a zas budu chudou, tak jako v životě, když přišla odvaha v lasturách lidských perly si hledat? 84 Veliké, nádherné moře, dej mi svou odvahu zběsilou, dej mi svou nezkrotnou sílu a duši mé hlubiny svoje. Odplav a pochovej hoře moci své přesilou, naplň mne odvahou k dílu, vrhni mne doprostřed boje a dej mi víru, kraj světa když zajdu, ve vzácné duši jedné jedinou perlu že najdu, jediné dobré slovo pro svoje hoře. Veliké, nádherné moře! 85
Zvony a zvonky.
Byl jasný, mrazivý den – slunce s rozkoší spočinulo na sněhu. Jeli jsme v saních. Padaly vločky. Tvé oči jistě jiskřily, ale nebylo vidět na ně. Tvého hlasu si vzpomínám, na jeho zvláštní něhu, na vroucí stisky tvé dlaně. Zvonky před námi letěly, smály se, padaly do závěje. A já věděla, že to, co duší mou zmítá i chvěje, je víc než odlesk slunce na sněhu. A pak zvony nás provázely do kostela, nás, zvědavé městské lidi, mezi lidských postav barevné květy. Zvonila zvonem srdce naše a celé neviditelné světy našich představ a našeho srozumění. A dál vzpomínka moje vidí hasnoucí večer a v šeru, jež nás i kraj mění, 86 nový obraz. A lesní tiší z daleka zaznívat slyší zvoneček osamělý od boží muky. Vyzváněl pro nás ve svaté chvíli, druh druhu jsme se zaslíbili pohledem a stiskem ruky. Teď bije zvon mého srdce na poplach někdy a na radost málo. Jeho údery bytost se chvěje a chladne, co duši hřálo. I zvon tvého srdce zoufale slyším do noci bít, na spánky kladu si studené dlaně a duši vzpomínkou tiším. Co nikdy jsi neřekl – teď ve vzpomínkách slyším. Zvonečků vzpomínám ve sněhu i z božích muk lesní stráně, a všechny a vše chce přehlušit našich srdcí zoufalý tluk – hlas zvonečků na rozcestí našeho života společných muk. 87
Rána duše.
Když dítě se uhodí, béřem je v klín, k srdci je vineme a s čela zlíbáme bolesti stín. Děťátko ještě si chviličku zavzlyká a zas se usměje. Bolest už necítí – nebyla veliká. Když duši zraní nám přátelský cit, v zápětí řekne nám: Když duše zabolí, nutno to skrýt. – Dušička potají slzy své polyká, nikdo ji netiší. Vždyť není vidět, že rána je veliká. 88
V očekávání Druha.
Ty přijdeš! Což jsem tě neviděla dnes v záření hvězd, jež zaplanuly po bouři, která hukem svým naplnila celé údolí? A nebyl’s to ty, který na mne díval se dnes z plachého úsměvu dětských očí? Tys našeptával mně slova k mé písni tajemné, kterou jsem si hrála za šera po paměti. A tys byl při mně v hukotu ulic a zabočil se mnou v úkryty sadůsadů, kde vše již chvělo se jarní předzvěstí. A tebe tiskla jsem k ústům s kytičkou prvních fialek a tys pomohl dnes osušit slzy mého horkého zklamání. Ty přijdeš! – Kdyby’s nebyl, což v předtuše mohl bys být se mnou? Cítím tě kolem sebe – ty jsi ten všudypřítomývšudypřítomný a vševědoucí. Ocitla bych se na sto mil od tebe, kdybych přestala být dobrou. Zahubila bych svou sílu, kdybych přestala věřit v tebe. 89 Ty přijdeš! Hledím k dalekým obzorům a čekám. Dočekám se? Tam v dáli je jasno od vstávajícího slunce, a pod jeho polibky růžovějí hory a kvetou sady věčné krásy. Ono osvětluje cesty k dalekým výšinám podobno tobě, jenž přijdeš. – Nazvu-li tě milencem, nazvu-li tě jménem člověka – nevím. Jsi Druhem! A Druh je víc než všichni lidé a veškerá příroda, a všechen život a všechny smysly. Je vším. Je náboženstvím mého nitra a příčinou mého zkrásnění. Rodím se ním a dýchám. Krvácím pro něho touhou a miluji stejně bolest i radost a vše, co přichází od něho poznáním. Je sluncem mých dnů, hvězdou nocí, vším, život co utváří v celek. Je bohem a má jeho sílu i podobu. 90 Jeho výmluvnost je výmluvnější všech náboženství, jeho cit předčí nejhoroucnější lásku. Pokorně na něho čekám. – Mít jej tak blízko ve všem krásném, v krvi i v duši své, v bdění i ve snu, v zármutku i v radosti – to není málo. A já proto čekám. – Bylo by zbytečno chodit mu vstříc. Potkám-li krásu, potkala jsem jeho, vykonám-li dobro, vyšla jsem mu na sto mil vstříc. K dokonalosti mé z daleka vede jeho cesta, a proto tolik snažím se být dokonalou. Než krásu, sílu a vroucnost a vše k mé ozdobě – přinese teprve On – až přijde! – 91
Co moře poví.
Užasneš, až po prvé uvidíš moře. Krotce se k tobě připlazí, měkce se dotkne tvé dlaně, slanou prškou skropí tvé skráně, bouří se ti přižene vstříc, nohy ti rozmarně podrazí, vlnami zlíbá tělo i líc. Až usedneš na jeho břehu – dá tvým snům průzračnou něhu svých tajů a svého nekonečna. Zůstaň tam! Až se vrátíš pak z nedozírné krásy té věčna – vším, co pojal, zahoří zrak – a poznáš pak, pochopíš snadně osudů našich tajemný vztah – i to, co v mé duši se tají hluboko na dně. 92
Přání ženy.
Chtěla bych trhat nejkrásnější květy v zahradách života. Květy dlouhé a krásné lásky. Kladla bych je na jeho stůl i lože i na jeho cesty, zdobila jimi pro něho svůj vlas, podávala bych mu je v dechu svých ňader. Vždy svěží květy rozkoše ležely by vonné v mém klínu a čekaly by na jeho příchod. Mé polibky byly by lupeny růží a mé písně jejich šelest ve vanutí větru. Na jeho víčka kladly by se snem a na jeho srdce rytmem doteků. Nejkrásnější květy lásky chtěla bych snésti k ozdobě jeho života – záplavu vůně a krásy. 93
Labutě.
Duše naše – labutě dvě na jezeru. Obrys jejich tone v šeru... Klidně plují nad hladinou, vzdalují se, spolu splynou, duše naše – labutě dvě na jezeru. Někdy nad jezero vzlétnou, jindy ve mracích se střetnou, v daleku se širém ztratí. S nalomeným křídlem často některá se k břehu vrátí. Duše naše – labutě dvě mlčenlivé, královští dva ptáci! Ať se vaše stopa v dáli ztrácí – jen když žití nad jezerem doplujete k svému cíli, labutí když píseň šerem dlouho ještě nezakvílí. 94
Země.
Po zimním spánku, jejž v sněhových loktech snila, probudila se země. Tisícerými životy se rozrodila a všemi promluvila ke mně. Po teskných chvílích, jež od zimy ještě zbyly, není již stopy v duši. Ledy se prolomily, píseň se ozvala v samotě hluši. A zní mi v snění... Fialky jejím chvěním klíčí, stromy se mízou nalévají, stráně zdobí se petrklíči, s břízek závoje vlají... Modlitba stoupá k rozmilovanému slunci, životodárci, a duše jde s ní. V oblacích se koupá, sotva se rozední, a žhavá láska polední 95 ženicha slunce a nevěsty země silou svou mohutnou promlouvá ke mně. 96
Radost.
Je nade vším radost jako slunce záplava. Růžoví kraj i moře dálava, a duše tvá schopna je všemu učinit zadost. Je schopna největších darů a nejkrajnějších obětí, bez konce je její rozpětí, do sterých se přeleje tvarů. Každému ty se přiblížíš, a každý tobě je bližší. Na samou krásu jen pohlížíš, stesk každý v tobě se ztiší, celý svět chápeš, a každý rozumí tobě. Jsi rozsévač štěstí, protože radost máš v sobě, jsi dárcem síly, protože radost se krví tvou rozlila, aby k jistému přivedla cíli a nejlepší touhy tvé zrodila. 97
V parku.
Ta místa slyšela již často slova lásky. l my jsme přišli povídat si o ní – a mlčeli jsme. Za nás píseň zvoní ve vzduchu kolem – s šumem řeky splývá. Pěnkavka malá po očku se dívá na naši radost. Země jarem voní. „MůjMůj pohled zpytavě se ve tvůj noří... Chce zbadat v něm, zda jaro je to pouze, co na dně jeho doznáním ti hoří, či zda tvá duše zaplanula v touze? „Pojď – povídej mi“ –mi –“ chtěla bych ti říci – „co jaro dá nám něhy do zázraků, až láska vyjde nám jak slunce z mraků“.mraků.“ Nutno však jít do rušných ulic hluku a loučit se. Tvou ještě tisknu ruku a k domovu jdu. Kolem vše se mění – a jaro bez tebe už jarem není. 98
V duši.
Tvé oči vášní žhnou, nehoří tím, co hledám na cestách samot svých. Tak ruku netiskni mi! Já srdce své ti nedám bez vztahů tajemných, kam za duší jdem rádi. Ty pokušením zveš mne, k hříchu svádí tě pohled můj, jenž duši tvou chce získat. Můj hochu, nebuď bloud a přestaň si již stýskat. V mém pohledu hleď duši postřehnout a hluboko se za ní v nitro nořit. Já stavět přišla jsem a nechci bořit – a to, co dát ti chci, na chvíli jenom není. Když rozkoš dohoří, je za ní vyplnění snů, které vytvoří, čím bude možno žíti. 99 A místo v těle tvém, až budu v duši tvé svůj stálý úkryt míti – pak bude láska to, jež život přetrvá a ve smrti zná ještě potěšiti. 100
Za radostí.
Jdu za radostí jako za motýlem... Jak ona vzlétá, duch můj vzlétá s ní, a jdeme k slunci za společným cílem. A radost moje, motýl podzimní, na květech lidských duší pel svůj zanechává. Leť ještě výš – zde pout tvá nepřestává; doletět musíš – poznání kde bydlí. Se zlomenými doletíš-li křídly a v bolesti pak stínu budeš zmírat – já pochopením budu krev tvou stírat. Než zbaběle se nechci s cesty vrátit a z dohledu tě, radosti má, ztratit. I když je bolest konečným tvým cílem – za tebou půjdu přec – jak za motýlem. 101
Vysvětlení.
Otevřela jsem ti oči své – brány duše, rozhořené nejčistším plamenem. Přišla jsem k tobě v tuše, že budeš mi bohem i druhem. Jasně vstávalo slunce z ranních par nad květným luhem, a já jsem bytosti své všechen čar a veškeru něhu v náruč tvou nesla. Stačilo k sobě mne přitisknout, uchopit mužně vesla a plout... Dvě byly cesty. Jednou mohli se milenci brát, a druhá vyšší a nová měla nám v slunci vzplát. Tebe lákala ta, po níž milenci šli. Tvé oči zpívaly o rozkoši, a rty šeptaly odříkání litanie. A ve mně jásala píseň 102 vzácné melodie, a já se v tvé oči dívala, abys porozuměl – a zpívala... Což bylo tak těžko písni mé rozumět? V ní nebylo pokušení – ona nevábila v údolí zpět. Tvá přistřižená křídla nemohla za ní se rozletět. A touze mé po duše poznání, radosti vítězné nejtrpčí uložil jsi pokání: jít necestou života – ne cestou milenců, ne k vyšší metě a s citem svým jako sirota sama se ocitnout v světě. 103
V zajetí.
Srdce mé rozlétlo se ti vstříc jako pták v jaře do větví stromů. A stavělo hnízdo své vysoko v úkrytu a zvalo: „Přijď ke mně jak domů!“ A zpívalo písně, jež jásaly víc než skřivánčí zpěv k nebes výši. Tomu rád tak každý naslouchá, ale píseň má před lidmi umlká, by tobě zněla jen v tiši. Srdce mé vzlétlo jako pták – teď v dlani tvé zimou se chvěje. Dej svobodu srdci, je zlekáno tak, že neví již, co s ním se děje. Bojácně křídly bije teď v opuštěné mé hrudi a bojí se, že je rozdrtí tvá dlaň, jež dotekem studí, dřív, než mu svobodu dá zpět, by pták zas volný jako dřív se k slunci mohl rozletět. 104
Zpívám si...
Zpívám si... Ne proto, že je mi veselo, ale proto, že se mi stýská. Tak dítě v lese když zbloudilo a bázeň má v srdcisrdci, veselý popěvek píská. Zpívám si. Aby oči druhých radostí zasvitly, a v srdce přátel by nepadla tíseň. Abych zaseté hoře sama nesila a nebyla vinna jediným vzdechem. Jen proto zní moje píseň. 105
Za soumraku.
V samotu pokoje mého se soumrak snes. Čekala jsem. Má volala touhatouha, bys přišel dnes. Na stole v stříbrné váse svítily petrklíče, a otevřeným oknem vnikal jara dech. Kde bloudíš? A proč se mi vracíš jen v snech? Zde je tvé pravé místo a cizina všude dál. Tvá slova, sliby tvé, tvé polibky, to byla píseň jen, kterou kdos cizí hrál v končině neznámé. A o tobě zda nevypráví mi hasnoucí den a stíny pokoje, že nikdy nebyl’s v skutečnu, tvá touha přelud jen a tvoje sny o našem štěstí 106 tak mátožny jak pohádky, jež kdos si vymýšlí pro malé děti, aby neplakaly. Do nekonečna snít, vymýšlet pohádky by dalo se. Než světlo zaplane, samoty čar ten tam. Co třeba vykonat, by skutkem stalo sestalo se, po čem jen v skrytu možno zatoužit? 107
Resignace.
Šla jsem necestou života a potkala žíznivé rty a oči, jež tížila samota. Řekla jsem: „Pij!“ Ze studánky duše mé vláhu si načerpej a zlekané oči své pohledem posilni! Nač by v mé duši všechna ta vláha byla se střádala, kdybych z ní píti žíznivým rtům tvým nedala? A na co můj pohled od horských výšek sílu svou bral, když by jen něhu vzít dovedl, aniž by sílu dal? A přec je mi těžko. Ten, jenž byl napojen, studánku duše mé zakalil, sílu vzal z pohledu, aby ho mlhou slz zahalil. Než nevyčítám, i když je mi těžko. 108 A potkám-li žíznivé rty a v pohledu prosbu, zas dary své rozdám. Však nevyčkám víc, bych nezřela cizoty hrozbu – nad nevděkem jak horkým studem plane mi líc. 109
Život svůj...
Život svůj rozprostřela jsem na tvé cestě jako květnatý koberec. To proto, abys jej zvedl a přioděl se ním jako královským šatem, abych ti dodala krásy a vzhledu vítěze. A tys hleděl se zalíbením na jeho barvy, a jeho hebkost líbila se tvým dotekům, a nejvíce to, že stal se tvým vlastnictvím, ne aby tě krášlil, jen sloužil. Květnatý koberec mého života pod tvými kročeji vybledá. Barevných květů směsice zmizela pod vrstvou prachu. Měl jsi se krásou tou honosit, nahotu svou ní přiodít, a dovedl’s jenom pošlapat a na pospas všedna dát prachu. 110
Síla.
Jsi tak velký a silný! Slyším tvůj blažený smích, když zvedl jsi mne, abys mne přenesl přes blátivou cestu. Tak měl jsi mne životem nést! V loktech tvých měla jsem spočinout, a nejdražším úsměvem očí svých měl’s zdravit něhu mých zraků. A výše a výše vždy zvedat jsi měl a radost svou chvějně mi sdílet vodotryskem polibků, jež rosou by dopadaly na květy mého těla. Jsi tak velký a silný, že beze mne jíti chceš vpřed? A přec, kdybych řekla ti hlasem touhy „přijď, drahýdrahý, a již zůstaň“ – ohlédl by ses za hlasem mým, a pavučiny mých zraků spředly by neviditelná vlákna, aby tě na věky zadržela. A ty bys zůstal, protože jsi velký a silný! 111
Cestou.
Jdu lesem... Bílý závoj kol ramen mých vzdouvá vítr. Rozvíjí ho a splétá kol těla mého jako něha tvé ruce, když mluví touha. Vycházím z lesa na luční svah. Modré pomněnky – oči tvé hledí mi vstříc. Slunce, rty tvé rozžhavené líbají mé tváře, šum potoka zvukem tvého hlasu vypráví mi beze slov o kráse příštích dnů. Široký obzor přede mnou – toť dálava duše tvé, a mlhy na horách mraky na tvém čele. Jsi všudypřítomný a vždy na blízku a milují-limiluji-li přírodu – to proťoproto, že dává mi tebe. 112
Dopis.
Vymaž mne z paměti, listy mé spal, ze vzpomínek vyděď mne závěti, na všechno zapomeň, co kdy jsi vzal, daleko odejdi – a nikdy přec moje podoba ze srdce tvého nezmizí, tvou lásku žádná žena mi polibky svými nezcizí. Rozkvetlým jarem půjdeš sám, po jeho krásách zatoužíš – a hned se z blízké lučiny očima na tě usmívám. Vůně tě květů opájí – vzpomínka na mne je tu zas. Bělounká břízka – tělo mé a její závoj – to můj vlas. Zpěv kosa – ohlas písní mých, a jeho trilek radostný – toť volně trysknuvší můj smích. 113 A proto jen mé listy spal a zapři v sobě každý cit. V přírodě se ti zjevím vždy a duši přijdu opojit. 114
Pokora.
Staneš-li jednou z večera pod okny mými a vypneš-li hruď – do tváře mé uvidíš z blízka. Otočím tě lokty svými a řeknu, jak se mi stýská. A řekneš-li pak ty – „mou ženou buď“ – tvé oko touhou vzplane, vím již, že odpovím (vždyť jinak nemohu), ať vůle tvá se stane. 115
Podoba.
Vzal jsi na sebe podobu dubu a přerost mne, břízku, korunou svojí. Ale větve života našeho srůstaly spolu, a my cítili, jak osudu vítr a po nebi touha nás pojí. Vzal jsi na sebe podobu světce. Já sepjaté ruce své složila v klín a čekala pokorně na tvé požehnání. A když jsi se zvedl – viděla jsem, jak na cestu mou padl stín. Vzal jsi na sebe podobu vraha. Ubledlé tváře zbarvil ti nach z lupenů růží, když vraždil jsi krásu. Chtěla jsem pohledem zaprosit, než mlhou zkalil jej strach. 116
Bolest.
Přišla ke mně vzpomínka na tebe jako veliká bolest. Zmocnila se celé duše mé a každého údu mého těla. Tak žiješ ve mně, že spíš zahubím svou duši a rozdrásám své tělo, než bych tebe zapomněla. A lékem bylo by (vždyť jsem jen ženou) věděti, že i ty si na mne vzpomeneš, že žiju v těle tvém i v duši ranou nezhojenou. A na bolest mou není léku, tak jako není dražšího pohledu a lásky žádoucnější nad tvoje pohledy a nad tvou nevypověděnou lásku, podobnou věčnému světlu u nohou ukřižovaného. 117
Akáty.
Nahoře u okna s vyhlídkou do zahrad stávala mladá dívka. Akáty kvetly, vonný byl noci chlad, a ruce se v modlitbě spletly. Teď kdyby přišel, kdo má mne rád, jak stín kdyby se do zahrad vkrad za očí mých světly – jako pták na stinné větvi v mém náručí našel by útulek vonný a teplý. Nahoře u okna s vyhlídkou do zahrad přebývá žena mladá. Když kvetou akáty, nečeká, nevolá, ač jejich vůně do noci rozváty omamně lákají – svodu jejich odolá. Zavírá okna... Kdyby se vkrad do jizby její večerní vánekvánek, 118 přines by vůni, odnesl spánek, zlákal by do zahrad v života tůni. 119
Poděkování.
Jak děkovat ti, že o chudobě lásky své dovedl’s promluvit v čas, že’s nevzal vše a lásku mou nezničil v ráz jako květ, který noha v prach zašlápne. Teď opuštěná seděla bych u prašných cest a bolesti víc bych měla, než člověk může snést. A zatím dlím v duchu s tebou v styku nejčistším a vím, že jednou vše ti splatím – lásku tvou i odříkáníodříkání, a jako hvězda na večerní nebe vzpomínky leskem se ti vrátím. 120
To’s nebyl ty!
Ten mladý muž, co květy pro mne trhal, by pobožně je v moje ruce vložil, mnemně, nevím čím, přec tebe připomínal, jak při mně stanul a jak se mi dvořil a slovy vybranými v řeči mrhal. Tak jiný byl! Proč tedy v mysli tanul mně obraz tvůj? Co z úst tvých zaznít mělo, teď slyšela jsem. Projev touhy vřelý, obdivu slova, jímž se nitro chvělochvělo, a vášeň, kterou náhle ke mně vzplanul. Ty květy vzala jsem a poděkovat jsem chtěla za ně – dobré slovo říci a zadívat se v oči, které prosí. Než cítila jsem, kterak blednu v líci, a jak mi slzná vláha oči rosí. To’s nebyl ty! Tvé dlaně netrhaly ty květy letní v herbář lásky naší, a hlas tvůj neříkal ta krásná slova nad všechny melodie světa dražší, jež souzvuk srdcí dvou jen v sobě chová. 121 To’s nebyl ty! A já tam stála chudá a zamyšlená. Květy na zem padly, a úsměv pohas. Slova odumřela. U nohou mých ty květy rychle vadly, že k ústům přitisknout jsem neuměla, co’s nebyl ty! 122
V samotě.
Bolí mne hlava, a můj druh není zde, aby ji vzal do svých dlaní a dotekem ztišil. Bolí mne duše, a můj druh není zde, aby k ní přilnul porozuměním a něhou svých polibků zkonejšil jak matka, když uspává dítě. Bolí mne pohledy mužů, jejich světélkující touhatouha, a můj druh není zde, aby úsměvně pohleděl a něhou zraku svého řekl mi, jak jinak jsem mu drahá. Bolí mne duše od marného vyčkávání a od dlouhé samoty stesku. A můj druh není zde, aby mne naučil věřit v radostný východ slunce. 123
Hvězdnatá noc.
Tak jasné bylo včera večer nebe, jak hvězdná zář je zaplavila leskem a do dálky se cestou rozložila!... Já v tichu noci vzpomínala tebe, a po tobě se duše roztoužila svým největším a nejkrásnějším steskem. A přišla ke mně jistota a víra, že se mnou bdíš a hledíš do vesmíru a jako mně z krás velikého míru zář jistoty že také tobě kyne – i když kol vše se rozpadá a hyne, že láska velkých duší neumírá. V té horké noci včera nebe plálo, a hvězdy padaly. Pád hvězdy – přání prý znamená. Já o jednom jsem snila: bych nebyla tvé duši nikdy málomálo, i když bych zůstala ti do skonání jen hvězdičkou, jež noc tvou prozářila. 124
Modlitba.
Do hlubokých lesů mne veď, kde není lidí, ať samoty zdraví mne stín, a přírody klín mne vítá. Mou krásu ať vidí oblohy modrý baldachýn, a zpěv můj ať s ptačím zpěvem splývá jak deště beznáročný ševel. Víc v přírodě té budu jako plevel, a ratolest víc poví mi, když větru taj ní kývá, než všecka lidská slova. Na výšky hor mne veď, kde není lidí, a odkud vidí má duše nebes prostoru a domov svůj kde tuší v dalekém hvězdném obzoru. 125
Závěrečný zpěv.
Ne, nechci, aby jednou na mém hrobě smuteční bříza rostla uplakaná, vrásčitá stařena jak utýraná když k zemi přitiskne se v žalu mdlobě. Ni křehká jíva, ani útlá břízka ať nepřijde tam krotké sny mé hlídat. Kus oblohy chci nad sebou jen vídat, a hory ať mne zdraví hodně zblízka. Keř bezový ať prostý hrob můj krášlí, by duše vůní v něj se mohla vtělit a se všemi se o své květy dělit, již k mému hrobu pro útěchu zašli. A chtěla bych, by v moje snění šuměl les hlubokýhluboký, jak moje písně byly, jichž kouzlem lidé se mi přiblížili, a kterým málo kdo jen porozuměl. 126 Knihovny „Oblaka“ svazek I. s portretem autorky od akad. malíře J. Rérycha. Tiskem a nákladem knihtiskárny Mrkvička a Polenský v Praze, Podskalské nábřeží č. 6.
E: av; 2007 [127]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Oblaka; Mrkvička,[?]; Polenský, J.[?]
(Knihovny „Oblaka“ svazek I. s portretem autorky od akad. malíře J. Rérycha. Tiskem a nákladem knihtiskárny Mrkvička a Polenský v Praze, Podskalské nábřeží č. 6.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 128