Za přeludem.

Marie Calma

Za přeludem.
Ulice zvlhly. Jak oči slzami mlhou se světla dívají. Tak večery pláčou, když jimi jdu bez tebetebe, a přece s tebou po cestách, jež se stmívají. Smutkem jen s tebou duše má chodí, neznámých cest samotou vodí. Nad řekou často stanu, šeď její sleduji, do dálky tok, odstíny světel, chvějivé blesky, jich hru a lesky. Závidím jim, jak v hloubi tu kanou, jak tonout by chtělichtěly, přec neutonou a na povrchu jen ulpějí. Ty nejdeš se mnoumnou, a přec tu jsi, tvá přítomnost, odlesk světelné hry, jež vrací sevrací se, dny když blednou v života mého tok. Pro tebe není do hlubin skok. Jsi světélkem na povrchu a rána tebou šednou. 48 Když mlhy se zvednou a když se rozední, ty nejdeš se mnoumnou, a přec tu jsi, přízrak dne, záhada noci. Jsem já, či ty jsi v mé moci? A jdeš-li se mnou ty, zda s tebou jsem já, kde začalo to, kde přestává a mlžné závoje nad světly duše tvé zda přece jednou se přede mnou zvednou? 49