Cestou.

Marie Calma

Cestou.
Jdu lesem... Bílý závoj kol ramen mých vzdouvá vítr. Rozvíjí ho a splétá kol těla mého jako něha tvé ruce, když mluví touha. Vycházím z lesa na luční svah. Modré pomněnky – oči tvé hledí mi vstříc. Slunce, rty tvé rozžhavené líbají mé tváře, šum potoka zvukem tvého hlasu vypráví mi beze slov o kráse příštích dnů. Široký obzor přede mnou – toť dálava duše tvé, a mlhy na horách mraky na tvém čele. Jsi všudypřítomný a vždy na blízku a milují-limiluji-li přírodu – to proťoproto, že dává mi tebe. 112