V parku.

Marie Calma

V parku.
Ta místa slyšela již často slova lásky. l my jsme přišli povídat si o ní – a mlčeli jsme. Za nás píseň zvoní ve vzduchu kolem – s šumem řeky splývá. Pěnkavka malá po očku se dívá na naši radost. Země jarem voní. „MůjMůj pohled zpytavě se ve tvůj noří... Chce zbadat v něm, zda jaro je to pouze, co na dně jeho doznáním ti hoří, či zda tvá duše zaplanula v touze? „Pojď – povídej mi“ –mi –“ chtěla bych ti říci – „co jaro dá nám něhy do zázraků, až láska vyjde nám jak slunce z mraků“.mraků.“ Nutno však jít do rušných ulic hluku a loučit se. Tvou ještě tisknu ruku a k domovu jdu. Kolem vše se mění – a jaro bez tebe už jarem není. 98