Nepochopení.

Marie Calma

Nepochopení.
Přiletěl vstříc mi kámen, zranil mi čelo. Nemůže za to kámen, že ruka ho zvedla, nemůže za to srdce, že zlá síla svedla, nemůže za to hlava, že srdce zkamenělo. Proto ten kámen zvedám. Jak od mrazu ruka studí, jak slzavá víčka je těžký, jak sychravé ráno budí a tvrdý je jako ta srdce, jež říkají zlobně své – nedám! Kameni v lidské dlani, vyrostlý v úkrytu lesním, dotekem přilnul’s k mé skráni. Víš teď, že o vděku nesním, než vděčna jsem přece té ruce, jež tě k mé vyslala muce a zranit mne chtěla, že vybrala kámen čistý pro čistou skráň mého čela. 76