Bojím se...

Marie Calma

Bojím se...
Bojím se měsíčních nocí, když jejich mne proniká taj, bojím se akátů vůně, když stopen v ní celý je kraj, i dechu rozkvetlých růží i drahé blízkosti tvé. Bojím se ticha noci i vzpomínek vzdálených, v nichž zaléhá ke mně tvůj hlas. Bojím se pohledů mužůmužů, když tvůj s nimi není, veselých společností, v nichž cize můj zaznívá smích. Bojím se samoty cest a rozkvetlé krásy jara, mechových úkrytů lesních a slunce v závoji bříz. Bojím se tajů své duše a chvění svého těla, bojím se smutku svých písní a snů svých bez spánku. 66 Bojím se modliteb svých šeptaných vášnivě v šeru, když stíny blíže se kradou a každý má podobu tvou. Než nejvíc a nejhůř se bojím – ne, že mou opustíš paměť a horoucí krve mé běh – ne, že tě neuzřím nikdy a nebudu toužit ti vstříc, ni toho, že jiná žena někdy ti bude víc – leč toho, že bys mohl opustit cíle svoje, velkého díla se vzdát – a že bych tě ještě potom – hrdinu zbabělého – musela milovat. 67